Nedělní texty od Paulínek

Láska

6. 5. 2018 21:54
Rubrika: Nezařazené

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“

(Foto: assets.coca-colacompany.com, CC)

(Jan 15,9-17)

Při rozjímání nad textem evangelia 5. neděle velikonoční jsme končili tím, že Otec šlechtí plodné větve, které jsou spojeny s Kristem – kmenem. Cílem mnohdy bolestného procesu Boží péče je, aby rostla naše schopnost milovat.

Dnes máme před sebou text, ve kterém jsme vybízeni, abychom milovali přesně podle vzoru Krista; abychom zůstávali v jeho lásce a napodobovali způsob lásky, jakou miloval on. Dvakrát zde zdůrazňuje, abychom se milovali navzájem. Jeho láska tedy není abstraktní, a nejde ani o pouhý cit, ale jsou to konkrétní skutky lásky zaměřené ke konkrétním lidem. Hloubku této lásky pak podtrhuje, když říká, že největší skutek lásky je položit život za své přátele – tak jako on položil ten svůj.

Vnímavého čtenáře jistě zarazí, proč jsme Kristem vybízeni k ochotě položit svůj život pouze za své přátele. Obětovat svůj fyzický život, anebo se obětovat třebas jen ve službě pro své přátele, je jistě samo o sobě vysoká meta. Ale nejsme zde svědky jakési chyby pisatele evangelia, který buď špatně slyšel, co Kristus řekl, anebo zcela záměrně otupil jeho neslýchanou výzvu milovat i své nepřátele?

Jak to tedy je? Máme, nebo nemáme jít konkrétními skutky lásky až na samou hranici položení vlastního života a milovat i své nepřátele? Nejen Janovo, ale i ostatní kanonická evangelia zřetelně dokládají Kristovo učení, že cílem naší lásky mají být nejen naši přátelé, ale také naši nepřátelé. A ti zejména. Máme je milovat a modlit se za ně. Kdybychom připustili, že objektem jeho lásky jsou jen jeho přátelé, pak by se Kristus jako Syn Boží nikdy nevtělil a nepřišel nás zachránit. Celé lidstvo bylo totiž v zajetí hříchů, a to nejen osobních, ale zejména dědičného. Nebyli jsme přáteli Božími.

Jak je to tedy s Kristovým pojetím přátel? Kdo jsou jeho přátelé, za které byl ochoten obětovat i svůj život, a také to učinil? Proč k témuž vyzývá i nás a proč nás Otec k takové schopnosti jako Kristovy ratolesti vychovává a šlechtí?

My lidé vnímáme v důsledku své hříšnosti ostatní buď jako své přátele, nebo jako nepřátele. Rozdělujeme je podle toho, zda nám ubližují, nebo neubližují. Bohu ale v důsledku vlastní hříšnosti ubližují všichni, včetně nás, křesťanů. Nikdy nás ale nenazývá svými nepřáteli. Všechny nás miluje jako své děti, které zlobí a dělají neplechu. Někdo větší, někdo menší.

Když nás tedy vyzývá, abychom se milovali navzájem, a nejvíce ochotou položit svůj život za své přátele, říká to na základě svého vztahu ke všem lidem bez rozdílu. Na jiných místech – aby přistoupil na náš způsob vnímání našich bližních – říká, že naší lásky jsou hodni i ti, které pokládáme za své nepřátele.

Nechce nám tím Kristus třeba říct, že máme milovat své nepřátele proto, že jsou Boží, a mají být tedy i našimi přáteli? A tady narážíme na zeď našich schopností i naší ochoty. Z hlediska světa je tento přístup zcela nepřirozený, a snad i zvrácený. Pomoci nepříteli, budiž. Ale přestat ho vnímat jako nepřítele? Jenže takhle to v Božím království funguje. A doufám, že někde v hloubi duše cítíme, že právě toto je křesťanství.

 

Sdílet

Komentáře

RomanS A doufám, že někde v hloubi duše cítíme, že právě toto je křesťanství.

Ne. Při plném vědomí víme, alespoň někteří, že tohle není křesťanství, ale jeho perverze.

deFlegmatique Za skutek lásky vůči nepříteli považuji už jen to, že mu neoplatím zlo zlem i když k tomu mám příležitost.

Vnímat někoho jako nepřítele ještě neznamená, že nepřítelem skutečně je - může jít o nedorozumění. Naopak ale, někdo může reálně být mým nepřítelem, aniž bych jej takto vnímal.

Pokud na mne někdo vytáhne nůž a bude zřejmé, že mě chce bodnout, nepůjdu za ním bratrsky jej obejmout, ani mu neřeknu: "Posluž si." Předpokládám totiž, že pak nepůjde postarat se o moji rodinu. Stejně tak kdyby chtěl znásilnit mou ženu, nebudu si říkat: "No jo, jako nepřátelské toto chování jen vnímám, ale ve skutečnosti to tak není."

Co je láska k nepříteli? Nevnímat jej jako nepřítele, nebo konat vůči němu skutky lásky? Dokud vůči mě jedná vědomě nepřátelsky, je mým nepřítelem, ať se mi to líbí, nebo ne.

MartinSvoboda Myslím si, že tady nebyly míněny až tyto "extrémní" případy kdy na člověka chce někdo fyzicky zaútočit, to už je trochu jiná situace ;-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka