Nedělní texty od Paulínek

Talitha kum

3. 7. 2018 21:23
Rubrika: Nezařazené

„Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: ‚Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.ʻ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: ‚Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.ʻ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: ‚Kdo se to dotkl mých šatů?ʻ Jeho učedníci mu odpověděli: ‚Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!ʻ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: ‚Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!ʻ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: ‚Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?ʻ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: ‚Neboj se, jen věř!ʻ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: ‚Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.ʻ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: ‚Talitha kum!ʻ, to znamená: ‚Děvče, říkám ti, vstaň!ʻ Děvče ihned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.“

(Foto: pixabay.com, CC)

(Mk 5,21-43)

Příběhy dvou nemocných v dnešním evangeliu nás učí něco podstatného o víře. Prvním je žena, která ztratila veškerou naději, že by jí soudobá medicína mohla pomoci. Navíc, i kdyby se objevil nějaký nový a účinný lék, už by na něj neměla peníze. Všechen majetek totiž až do této chvíle vydala na léčbu. Druhým je otec mladé dívenky, o kterou se bojí, aby nezemřela. Přes veškerou jeho snahu si však smrt jeho dceru nakonec vzala.

Žena s krvotokem slyšela o Kristu a o tom, jak uzdravuje nemocné, chromé a posedlé. Jenomže ti všichni se k němu mohli alespoň přiblížit. Ona, jako nečistá, však v uzdravující dotyk doufat nemohla. Podle Mojžíšova zákona (srov. Lev 15) by bylo nečisté cokoli, čeho by se dotkla, a nečistý by byl i ten, kdo by se dotkl jí anebo věcí, jichž se ona sama dotkla v době svého krvácení. Ta žena byla nesmírně ubohá. V běžném životě byly ženy v období menstruace z izraelské společnosti vyčleněny na dobu jednoho týden. Pak bylo vše rituálně očištěno a ony mohly opět mezi ostatní.

Pro ni však tato oddělenost platila již dvanáct let. Bylo to nepředstavitelné vězení. Její jedinou nadějí byl Kristus. Už byla velmi zoufalá, a tak nedbala na to, že svou přítomností v tlačícím se davu činí nečistými všechny, kterých se dotýká. Ale nesměla poprosit o uzdravení stejně jako ostatní – nahlas. Musela by totiž říct, čím trpí. A to by jistě vzbudilo velké pobouření. Zbývalo jen jediné: víra, že Kristova moc je tak veliká, že i když se dotkne byť jen jeho roucha, pomůže jí to. A měla pravdu.

Nikdy nesmíme posuzovat víru druhých, ať v minulosti, nebo dnes, kteří se dotýkali/dotýkají svatých relikvií či svatých obrazů, anebo dělají něco jiného, co nám, novodobým racionalistům, připadá jako z temného středověku – že jde jen o jakési pobožnůstkářství a nezralost ve víře. Může to tak být, ale také nemusí. Posoudit to může jenom Bůh, tak jako tehdy v tom mačkajícím se davu. Desítky, ba stovky lidí se ho dotýkaly, ale pouze dotek této ženy Kristus zaregistroval. Protože měla víru. Měla víru, a proto se dotkla. Co měli ostatní, nevím, ale dotýkali se ho víc než ona. Když dva dělají totéž, není to totéž, a naši jiskřičku víry a touhy Bůh rozpozná, ať už se projeví jakýmkoli způsobem.

Pro mě je příběh této ženy velkou školou přistupování k Bohu skrze posvátné předměty. Není-li ve mně víra v živého Boha, nijak mi nepomohou. Pokud ve mně tato víra je, jsou pro mě cestou k Tomu, který stojí za jakýmkoli posvátnem.

Tatínek Jairos byl zcela oprávněně na zhroucení. Poslové mu právě donesli zprávu, že jeho dcerka zemřela. Už bylo zbytečné o cokoli se snažit. Asi by to Jairos vzdal, to je jasné. Protože kde je smrt, tam není pomoci. Jeho nejbližší ho přesvědčovali, že je konec. Ale Kristus ho povzbuzuje. Necítíme i my ve svém životě občas takový zmar nadějí, kdy máme pocit, že je všemu konec? Nemáš už někdy ani sílu, stejně jako žena s krvotokem, jít se dotknout s vírou alespoň jeho roucha? I pro tebe ale existuje naděje. Sám Kristus ti dodává sílu a odvahu, abys ještě chvíli doufal. Abys to nevzdal. Jen popojdi ještě kousek, chvíli s ním, neotáčej se a neodcházej. On vejde do tvého nitra, kde možná něco krásného zemřelo, kde pohasla naděje a víra. A pokud do té komůrky, do svého srdce půjdeš s ním, můžeš i ty prožít zázrak „Talitha kum“.

Zobrazeno 3300×

Komentáře

dromedar

Ten titulní obrázek je top. Skoro jak od Vesmírných lidí.

RomanS

dromedar mě předešel :-)

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka