Nedělní texty od Paulínek

Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu

3. 6. 2018 21:49
Rubrika: Nezařazené

„Jednou v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: ‚Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?ʻ Odpověděl jim: ‚Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu – bylo to za velekněze Abiatara – a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?ʻ A řekl jim: ‚Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!ʻ (Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: ‚Vstaň, pojď doprostřed.ʻ Pak se (farizeů) zeptal: ‚Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?ʻ Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: ‚Vztáhni svou ruku!ʻ Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli ihned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.“

(Foto: pixabay.com,CC)

(Mk 2,23 – 3,6)

S dnešním textem evangelia musíme nakládat opatrně. Nebudeme kolem něho sice chodit jako kolem horké kaše, ale i tak bychom měli být opatrní, stejně jako když máme v rukou vzácný porcelán. Jeden neopatrný pohyb, a nic nám nezůstane. Někdy totiž hrozí, že si pomocí určitého textu můžeme odůvodnit v podstatě cokoli. A to nechceme. Chceme naslouchat Božímu hlasu.

Zkusme si nejprve příběh zasadit do kontextu doby. V 6. století př. n. l. bylo Judské království dobyto a podmaněno Babylonskou říší. Prorok Ezechiel (srov. Ez 22) vypočítává z Božího pověření hříchy lidu, kvůli nimž soud v podobě babylonského zajetí přišel. Bylo to modlářství, utlačování chudých a slabých a v neposlední řadě i znesvěcování soboty.

Aby k tomu v budoucnu již nedošlo, vytvořili si židé po návratu z Babylonu seznam prací a souvisejících činností, které je v sobotu zakázáno vykonávat (bylo jich 39). Cílem bylo zamezit jejímu byť vzdálenému porušování. Jednou ze zakázaných prací byla i sklizeň a s ní spojené trhání plodů v jakémkoli množství (v našem příběhu jde o trhání klasů a vymnutí zrn). 

Jestliže však byl někdo ohrožen na životě a zakázanou prací ho bylo možné v sobotu zachránit, platilo pravidlo: „Pikuach nefeš doche et ha-šabat“, tj. kvůli záchraně života lze odsunout, porušit i sobotu. Muselo však jít o někoho, kdo by byl ve skutečném ohrožení života a s jehož záchranou by nebylo možné čekat až na ukončení sobotního dne. Typicky se to netýkalo dlouhodobě nemocných, či krátkodobě hladovějících.

A tady už se dostáváme k našemu evangelijnímu příběhu. Učedníci sice měli hlad, ale s největší pravděpodobností nebyli na pokraji smrti. A ani člověk s ochrnulou rukou nebyl v bezprostředním ohrožení života. Na tyto situace tedy nebylo možné výše zmíněný zmírňující příkaz aplikovat.

Proto se farizeové – jakmile spatřili učedníky trhající a mnoucí klasy – okamžitě Krista-rabbiho ptali, proč to dělají. A Kristus odpověděl zajímavě: Pánové, to není nic zvláštního. Už se to v minulosti stalo, a u stejně závažné věci. David snědl z hladu posvátné chleby v chrámě, a dal mu je sám velekněz (srov. 1 Sam 21). A to si představte, že podle Zákona je směl jíst pouze Áron a jeho potomci (srov. Lv 24). Ale to víte, byl v nouzi a měl hlad. Klíčovým slovem je zde nouze.

Byli bychom rychle a mylně hotovi, kdybychom chtěli postoj farizeů odbýt tvrzením, že trhání klasů a jejich mnutí nebylo Zákonem zakázáno a že to byl pouze lidský dodatek. Stejně bychom totiž museli posuzovat i například povinnost půstu zdrženlivosti (od masitých pokrmů v pátek) a půst újmy (pouze jednou denně dosyta a bez masitých pokrmů na Popeleční středu a Velký pátek). Ani to není nařízení vyplývající z evangelia či z jiných kanonických textů, a přesto jsme povinni je dodržovat. „No jo“ – slyším vás –, „ale církev má moc svazovat i rozvazovat, a tak tedy tato nařízení v době jejich platnosti závazná jsou.“ To je pravda. Ale copak před církví, před Kristem, nebyl židovský národ vyvoleným národem? Nebyla i jejich ustanovení ochraňující svatost soboty oprávněná? Byla.

Problém totiž není v tom, zda Izrael či církev mají nebo nemají nárok formulovat závazná nařízení pro lid. Toto oprávnění Izrael měl a církev má. Podstata je někde jinde. Mohou totiž nastat situace, kdy lpění na těchto nařízeních může spíš ublížit než pomoci, což bylo jejich cílem. Chtěli tím učedníci demonstrovat svou nechuť k sobotnímu odpočinku? Ne. Chtěli tím učedníci dát veřejně najevo, že sobota pro ně neplatí? Ne, v žádném případě. Oni měli jenom docela obyčejný hlad. Byli v nouzi. Jistě, měli myslet včas, před sobotou, na zajištění potravy, ale to nevyřešilo jejich aktuální nouzi. 

Zdá se, že i když zcela oprávněně existují určitá omezení, která mají pomáhat duchovnímu růstu člověka, přesto v jejich rámci existuje jakási svoboda. Svoboda, kterou nelze předem nijak definovat, formulovat ve všech variantách, kdy a pro koho ano a kdy a pro koho už ne. Je to svoboda, která je dána a plyne z blízkosti Krista. Není vám divné, že učedníci, kteří desítky let vyrůstali v židovské víře a znali nazpaměť všechna nařízení, na jedno z nich najednou zapomněli? S Kristem, dárcem Zákona, jim totiž ani nepřišlo, že by něco porušili. Kristus je tím, kdo dává člověku schopnost rozlišení hranic, které mohou být pro jednoho člověka blíže a pro jiného o něco dál. A oba přitom zachovávají smysl přikázání.

Během druhé světové války nastala v Římě velmi těžká situace. Především tisícovky židů byly přímo ohroženy na životech. Před deportací do koncentračních táborů zachránila mnohé z nich církev tím, že je ukryla ve Vatikánu, v Castel Gandolfu, i v četných římských klášterech. Některé z nich, především ty ženské, byly ale pod přísnou klauzurou. Nebyl do nich povolen vstup komukoli cizímu kromě biskupa (papeže) a zpovědníka. Než stačil tuto klauzuru papež zrušit, musely tyto kláštery přijmout stovky lidí. A také to udělaly. Ne snadno – jistě to doprovázelo mnoho otázek –, ale tváří v tvář vyděšeným matkám s malými dětmi to nešlo jinak. Církevní přikázání v tu chvíli ustoupilo záchraně lidského života. Znamenalo to, že ony řeholnice se vzdaly klauzury navždy? Ne. Jen člověk a jeho život byly v tu chvíli něčím víc než jejich vlastní pravidla. Když situace pominula, klauzura byla obnovena.

Abychom však nesběhli k subjektivnímu individualismu ve výkladu norem křesťanského života, Kristova blízkost je od jeho nanebevstoupení prezentována církví, která je jeho tělem. V církvi je Kristus jako její hlava. Jen v ní a skrze ni můžeme trpělivě a pokorně růst ke svobodě rozlišení mezi správnými aplikacemi Božích i církevních zákonů a přikázáními v různých situacích našich životů i životů lidí kolem nás. Tak jako učedníci, když šli s Kristem po boku polem, měli bychom i my vytrvale a poctivě chodit s církví. Za jejími hranicemi si každý jednotlivec či skupiny nemilosrdně bojují své boje za domnělá práva na cokoli ve jménu svobody. Ale skutečná svoboda nevyrůstá ze mě a z mých přání, ale z Krista, vinného kmene, a Ducha pravdy.

Zobrazeno 2754×

Komentáře

jjkohoutek

O sobotě taky neměli nikam daleko chodit. Dobře proekleziálně napsaný komentář k náročnému evangeliu.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka