Seslání Ducha Svatého

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“

(Foto: scholty1970 pixabay.com, CC)

(Jan 15,26-27; 16,12-15)

O předchozí, tedy 7. neděli velikonoční jsme v jedné části rozjímání přemýšleli nad tím, že ačkoli Kristus po svém vzkříšení vystoupil na nebesa a není tu od té doby viditelně, přesto skrze Ducha Svatého společně s námi tvoří a stále utváří své tělo – církev, viditelnou celému světu.

Dnešní text evangelia se již naplno zaměřuje na význam Ducha Svatého pro život jednotlivce i celé církve. Slavíme událost Seslání Ducha Svatého, ke které došlo desátý den po Kristově nanebevstoupení a padesátý den od jeho vzkříšení.

Možná si to jako křesťané, již po tisíciletí odtržení od židovské komunity, neuvědomujeme, ale dnešní slavnost má velmi úzkou souvislost s židovskými svátky. Kristus svou smrtí na kříži a vzkříšením, které slavíme o Velikonocích jako vysvobození od hříchu, zcela naplnil svátek Pesach, kterým si židé připomínají vysvobození z krutého, několik staletí trvajícího otroctví v Egyptě. A právě padesátý den od svátku Pesach měli židé slavit Šavu’ot neboli svátek týdnů. Touto událostí vzpomínají na sedmitýdenní putování po poušti k hoře Sinaj, kde Mojžíš od Boha obdržel pro izraelský lid Tóru – Zákon. Darování Tóry chápou židé jako dovršení svého vysvobození z egyptského otroctví a jako svatbu mezi Bohem a vyvoleným izraelským národem.

Slavnost Seslání Ducha Svatého je tedy naplněním tohoto prastarého izraelského svátku. Víme ale, co v tento den slavíme? Co si připomínáme, a máme tak možnost od toho dne před dvěma tisíci lety denně prožívat? Pojďme se ponořit do hloubky dnešního evangelia, do slov Kristových.

Rád bych spolu s vámi alespoň krátce rozjímal nad dvěma větami. V té první Kristus říká, že by toho bylo mnoho, co by jim chtěl říct, ale nejsou na to zatím připraveni. V  danou chvíli by to nemohli snést. A v druhé větě slibuje, že až přijde Duch pravdy, tak je do celé pravdy uvede.

Jak tomu máme rozumět? Co je onou pravdou, kterou nebyli schopni přijmout, ale která jim díky zaslíbení Ducha Svatého nezůstane skryta? Porozumění je mnohovrstevné a my se zaměříme pouze na dvě roviny.

Nejprve je třeba uvažovat o klíčovém termínu: „pravda“. Od doby reformace máme tendenci ji ztotožňovat s nějakým tvrzením, které zcela odpovídá realitě. I když je to pohled zúžený, není mylný. Pravda s objektivní realitou a jejím poznáním souvisí. Kristus buď vzkříšen byl, nebo nebyl. Je zrozený, nebo stvořený. I když náš postmoderní a relativitě pravdy nakloněný svět černobílému vnímání reality příliš nefandí, s ohledem na Krista prostě na pravdě záleží.

Pravdou tedy v kontextu dnešního evangelia můžeme chápat i pravdivé výroky víry. Na druhou stranu jsou to výroky o osobě Syna Božího, který sám sebe nazval Pravdou. Pravda je tedy osoba Krista a pravda poznání o Kristu. Mnohé pravdy o Pravdě by v té chvíli učedníci zatím nesnesli. Ale skrze Ducha pravdy (Pravdy) měli pravdu o osobě Pravdy postupně odhalovat. Všichni jistě známe příběh zaznamenaný ve Skutcích apoštolů o jejich prvním koncilu (srov. Sk 15). Jádrem sporu byl problém, zda a nakolik je pro křesťany vzešlé z pohanů dodržování Mojžíšova zákona závazné. Postupem doby, jak se v církvi objevovaly nejrůznější hereze, musela církev reagovat a rozhodovat, co je a není o Kristu a dalších aspektech víry pravdivé. V průběhu staletí se tak působením Ducha Svatého prostřednictvím jednotlivých koncilů stále jasněji a zřetelněji zjevovala tvář Krista. To, co by apoštolové na počátku nebyli schopni přijmout, církev s Duchem Svatým objevovala postupně.

Zde vidím smysl, význam a nesmírnou důležitost tradice církve, mnohdy opomíjenou a bagatelizovanou, nicméně Kristem předvídanou a Duchem pravdy potvrzenou. Tradice církve je proudem, řekou, jejíž směr udává Duch Svatý a jehož pramen vytryskl právě před dvěma tisíci lety o Letnicích v malé místnosti kdesi v Jeruzalémě. A od té doby církev nikdy neopustil. Bez jeho působení v dějinách církve bychom neměli ani kánon Písma svatého. Existovalo neuvěřitelné množství evangelií a nejrůznějších dopisů od domnělých apoštolů. Nebýt Ducha pravdy, církev by nebyla schopna rozpoznat, co je a co není vhodné předkládat k duchovnímu vzdělání Božího lidu.

Možná i my máme svou vlastní zkušenost, že ne všechny pravdy, které církev předkládá k víře, jsme byli schopni přijmout okamžitě. Stejně jako učedníci a církev, i my jsme potřebovali čas. A měli bychom jej dopřát i těm, kdo se o víru teprve postupnými krůčky zajímají.

Naše uvažování o pravdě (Pravdě) má ještě další rovinu. Kristus je nejen pravdou (Pravdou), ale také cestou a životem. Naše víra není především a pouze o pravdách víry, ale i o jejich praktické, každodenní realizaci. Je třeba Krista následovat a žít podle jeho slov. Sv. Petr byl ochoten jít s Kristem i na smrt. A myslel to vážně. Když přišli zatknout Krista do Getsemanské zahrady, nezdráhal se utnout mečem služebníku velekněze Malchovi ucho. Jakmile si ale uvědomil, že se Kristus nechal dobrovolně zatknout a zcela reálně mu hrozí smrt, zapřel, že ho zná. Sv. Petr nevěděl, co přijde. Nevěděli to ani učedníci, když jim Kristus řekl, že by tuto pravdu (kam všude je Pravda povede) nyní nesnesli. Ale Duch pravdy je bude vést postupně, krok za krokem. A protože milovali osobu Pravdy, byli nakonec ochotni a schopni díky přítomnosti Ducha pravdy (Pravdy) v sobě přijmout směr, který jim byl uložen. Kromě sv. Jana zemřeli všichni násilnou smrtí.

Žijeme v zemi, kde je bezpečno. Můžeme svobodně vyjadřovat své názory, cestovat a žít svou víru. To jsou dary, které nejsou samozřejmé. Snadno o ně můžeme přijít. Nikdo z nás neví, jaké kříže nás čekají nejen ve vztahu ke společnosti, ale především v našich osobních životech. Snad bychom to nyní nesnesli. Ale pokud budeme milovat Pravdu a Duch pravdy (Pravdy) bude v nás, pak se nezalekneme ničeho, co v našich životech přijde jako důsledek naší touhy následovat Pastýře.