Proměnění Páně

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. 
A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. 
Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady...

Viz Mk 9,2-10

(Foto: vivekdchugh pixabay.com, CC)

E-vangelium on-life

U všech synoptiků Ježíšovu proměnění na hoře předchází situace, kdy Ježíš svým učedníkům vysvětluje, že musí trpět a zemřít (viz Mk 8,31) a zdůrazňuje, že cesta těch, kteří ho chtějí následovat, nemůže být jiná než cesta kříže (viz Mk 8,34nn). I my jsme na začátku postního období (více či méně) obnovili naše rozhodnutí jít za Kristem a je nám jasné, že jsme s tímto rozhodnutím nenastoupili na eskalátor, který by nás bezbolestně vynesl do cíle.

Ježíš však nepovolává své učedníky tak, že by jim vylíčil náročnou trasu strastiplným údolím a pak čekal, kolik hrdinů statečně zatne zuby a zvládne to. On zapaluje jejich srdce (viz též Lk 24,32) a září své slávy jim otevírá oči, takže zjišťují, že skutečně dobře jim je pouze tam, kde je on. Jen zkušenost Kristovy oblažující přítomnosti je jiskrou, která v jejich srdcích spouští odhodlání vykročit za ním kamkoliv – i na cestu kříže. Kříž sám o sobě totiž odporuje lidské přirozenosti, neboť člověk pro utrpení nebyl stvořen, a nikdo není schopen zapírat sám sebe jen tak – z nějakého zbožného rozmaru.

Je pozoruhodné, že i když je postní období v naší mentalitě spojeno s převážně negativními konotacemi smutku, bolesti a odepírání si, hned na druhou postní neděli nás Boží slovo učí velmi pozitivním slovům: „Dobře, že jsme tady.“ Liturgie, která nás o minulé neděli pozvala na poušť, dnes upřesňuje, že tato poušť je vlastně fascinujícím časem intimity s Kristem. Jak reagujeme na jeho každodenní malá pozvání, abychom vystoupili na vysokou horu a byli tam sami – jen s ním?

Samozřejmě, že tento výstup není bez námahy. Ten, kdo nás vede, však není přísným trenérem, samozvaným instruktorem, protivným šéfem ani neosobním guru, ale milovaný Syn milujícího Otce a tím, že posloucháme jeho, i my se stáváme milovanými syny a dcerami. Dokážeme mu alespoň občas říct: „Mistře, je dobře, že jsme tady“, tak od srdce jako to vypadlo z Petra?