Ježíšova uzdravování

Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. 
Viz Mk 1,29-39

(Foto: Stylita gloria.tv, CC)

E-vangelium on-life
Z liturgie minulé neděle jsme si odnesli ujištění, že Ježíšova moc nebyla aktuální pouze kdysi dávno, v jistou sobotu před více než 2000 lety v Kafarnau, ale že je živá a účinná i dnes. Když dnes posloucháme o tom, jak Ježíš uzdravil Šimonovu tchyni z horečky, a ještě mnoho jiných nemocných s rozličnými chorobami, může nám (právem) v hlavě vrtat otázka: Jak je to vlastně s aktuálností a účinností Ježíšovy moci? Není to pouze nějaké symbolické vyjádření, které je pro náš reálný život v podstatě bezvýznamné? Určitě nikdo z nás totiž nemusí chodit daleko, aby si vzpomněl na konkrétní lidi, kteří trpí skutečně těžkými nemocemi (nejen nějakou „obyčejnou“ horečkou), a bezvýsledně volají k Pánu s prosbou o uzdravení nebo alespoň úlevu. Že by se Ježíš schovával na nějakém „opuštěném místě“, kam nedoléhá ruch našich vzdechů? Nebo dokonce odešel někam „jinam“ a nechal nás úplně „v kaši“? Proč vlastně tehdy u Šimona takhle „plýtval“ svou mocí na nějakou horečku a dnes v pohodě nechává tolik těžkých utrpení, aniž by jen trochu zasáhl?
Jestli se zaměříme pouze na samotné choroby a bolesti, které sice jsou zlé (a zlými i zůstanou), pak byly všechny Ježíšovy zázraky a celé jeho působení pouze nepatrnou a bezvýznamnou kapkou v moři zla, která nic nevyřešila. Vždyť Ježíš opravdu neuzdravil všechny choroby a bolesti. A nakonec, i ti lidé, které kdysi uzdravil či vzkřísil, opět zakusili utrpení a zemřeli. V tomto případě se právem můžeme přidat k Jobovu povzdechu: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny“ (viz Job 7,1-4.6-7).
Avšak ve světle reakce Šimonovy tchyně, která hned po svém uzdravení obsluhovala, můžeme pochopit, že za chorobou a utrpením se skrývá ještě jiné a větší zlo: Člověk trpící bolestí, chorobou nebo i „obyčejnou“ horečkou cítí, že je jakoby „vyřazený“ z něčeho, co je pro něho podstatné. Nemůže být druhým (ani Bohu) plně k dispozici, nedokáže sloužit, připadá si zbytečný a bezcenný. A toto je ještě mnohem hlubší zlo než samotná choroba a její projevy.
Ježíš sice dnes neuzdravuje každou chorobu. Také za svého pozemského působení stihl odstranit jen relativně málo fyzického zla. Všichni nemocní a posedlí, které k němu přinášeli, a on je uzdravil, jsou však znamením, že on odstranil zlo od kořene, ačkoli nezmizí všechny projevy fyzického zla. Jeho moc není jako zázračný zmizík, který vymaže všechno nepříjemné, čeho se dotkne. Ježíšova moc působí tím, že on vzal utrpení i smrt na sebe a přemohl je svým zmrtvýchvstáním. Proto žádná nemoc ani bolest nemohou člověka učinit neužitečným či bezcenným. I když ho zdánlivě „vyřazují ze služby“, v žádném případě jej nečiní zbytečným a nikdy ho nemohou „vyřadit“ z jeho důstojnosti a ze vztahu s Bohem. Proto, i když lidské dny zdánlivě „plynou bez naděje“ a lidský život se jeví „jako dech“ (viz Job 7,1-4.6-7), lidské oko může mít jistotu, že určitě uzří mnohem větší štěstí, než představuje stoprocentní kondička, brilantní intelektuální výkony a bezvadná vizáž.