2. adventní: Rande v poušti

Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a při tom vyznávali své hříchy. 
Viz Mk 1,1-8

(Foto: dz roman flickr.com, CC)

E-vangelium on-life
Nedělní liturgie nás pravidelně dvakrát do roka zve na poušť – na první postní neděli a na druhou neděli adventní (ve všech třech cyklech A, B, C). Zdá se tedy, že poušť je místem, kam Bůh rád zve svůj lid (i každého jednotlivého věřícího) jakoby „na rande“. Ale proč právě na poušť? Že by ten, který „vysadil zahradu a dal vyrůst ze země rozmanitým stromům, krásným na pohled, jejichž ovoce je dobré k jídlu“ (srov. Gen 2,9), měl takový morbidní vkus a divnou zálibu v nehostinných místech? Sotva. Spíše vybírá toto místo proto, aby vyšel v ústrety člověku, který odmítl obývat rajskou zahradu, „opustil, zdroj živých vod, aby si vytesal rozpukané cisterny“ (srov. Jer 2,13) a tímto svým rozhodnutím se „přestěhoval“ na poušť. (Mimochodem, i Petr svou odpovědí na otázku veleknězova sluhy „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“ prozrazuje, jak se v zahradě cítí nesvůj... Viz Jan 18,26.)

Kdo je pozván na rande, obvykle řeší, co si oblékne. Když mu na osobě, která ho pozvala, skutečně záleží, vybere si to, co má milovaná osoba nejradši. Škoda, že jsme si jaksi zafixovali, že Pánovi, který přichází, uděláme největší radost značkovými pulóvry, které se nám podaří pro naše blízké uchvátit z vánoční nabídky supermarketů. Přitom on sám nám ve svém pozvání galantně dává najevo, v jaké toaletě jsme pro něho zvlášť přitažliví: „Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás.“ Zdá se nám to divný úbor? Ano, pokud se šat z velbloudí srsti snažíme napasovat na představu norkového kožichu. Ne, když si uvědomíme, že šat z velbloudí srsti je oděvem proroka (viz 2 Král 1,8 o proroku Eliášovi). Jestliže jsme byli křtem pomazáni na krále, kněze a proroky, je jasné, že nejvhodnějším oblečením na setkání s Pánem je křestní roucho. To však znamená nejen závazek zachovat si ho čisté, ale také nemalou zodpovědnost zastávat tento trojí úřad – například i tak, že budeme, podobně jako „prorok“ Jan, vytrvale ukazovat na Toho, který přichází. A co s koženým opaskem? Ten je projevem připravenosti (viz Lk 12,35) a ochoty následovat Beránka, kamkoliv půjde (srov. Zjv 14,4). Není třeba se bát, že nás bude hnát do úmoru (jako se často ženeme my, zvláště před Vánocemi), vždyť on „jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese“ (viz Iz 40,1-5.9-11).