Odešli od Ježíše

Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ 
Viz Mt 22,15-21

(Foto: pougnol flickr.com, CC)

E-vangelium on-life

Dnešní úryvek z evangelia začíná tím, jak farizeové odešli od Ježíše, aby se poradili, jak by ho chytili za slovo. A když si úryvek nalistujeme v celém kontextu, zjistíme, že příběh rovněž končí stejným slovesem – „odešli“. Jako kdyby toto slovíčko tvořilo rám celého obrazu, na němž sledujeme dialog o placení daně. Na začátku jsou to farizeové, kteří odcházejí, a na konci jsou to učedníci farizeů a herodovci, kteří dostali odpověď překonávající i jejich nejodvážnější očekávání, a také od Ježíše odcházejí. Takto ti první stejně jako ti druzí svým postojem (či v tomto případě spíše pohybem) projevují to, co se odehrává v jejich srdcích. V celém evangeliu (a nejen v tom Matoušově) posloucháme o lidech, kteří přicházejí anebo se nechávají přinést či přivést k Ježíšovi (viz např. Mt 8,2; 8,5; ale i 8,16; 9,2; 9,10; 9,18 atd.), předkládají mu svá utrpení a on je uzdravuje. Farizeové, jejich učedníci a herodovci však postupují zcela opačně. Oni od Ježíše odcházejí a stále víc se mu vzdalují. Všichni ubozí malomocní, slepí, ochrnutí, ale i ti, kteří jsou sice tělesně zdraví, přitom však hříšní, přicházejí a odhalují před Ježíšem svou bídu, aby ji on mohl uzdravit – jen učedníci farizeů a herodovci se jakoby „přikrádají s tmavými brýlemi, s klobouky naraženými do čela, s vyhrnutými límci a s rukama hluboko v kapsách“. Skrývají se za tmavé brýle: „Mistře, víme, že...“. Velmi se však mýlí, neboť Ježíš nejenže bere ohled na každého a hledí na to, čím kdo je, ale dokonce vidí i do nejhlubších zákoutí lidského srdce. A proto dává příležitost také jim a vyzývá je, aby mu i oni ukázali to, co jim překáží na cestě k Bohu. Je však velmi ohleduplný a nestrhává jim masky jedním máchnutím ruky, ale se značnou uctivostí nakládá s jejich inteligencí, která jim evidentně nechybí. Kdyby se totiž aspoň trochu otevřeli, měli by pochopit.

Rovnice:

„Čí je obraz a nápis?“ + „Císařův.“ = „Dávejte císaři, co je císařovo.“

Je to totiž analogické s rovnicí:

„Dávejte Bohu, co je Boží.“ = „Je nutno hledat někde Boží obraz.“ + „Božím obrazem je a má být člověk.“

Ježíšovi posluchači (nebo spíš provokatéři) na jeho odpověď reagují velmi jednoznačně: „Odešli!“ A toto slůvko, které je v dnešním evangeliu jakoby rámem obrazu, se tak stává i rámem zrcadla. Na dialogu o placení daní totiž můžeme pozorovat i svůj vlastní postoj ke Kristovi. Odcházíme, nebo přicházíme? Jsou naše každodenní záležitosti (včetně společenských povinností) „plátnem“, na němž se rýsuje Boží obraz v nás, nebo jsou pokrytectvím, které se stává pokušením a pohoršením pro celé okolí?