Pokrm na cestu

Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy...
Viz Mt 14, 22-33

Velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry...
Viz Řím 9,1-5

(Foto: Les Haines flickr.com, cc)

E-vangelium on-life
Chléb, kterým Ježíš nasytil zástupy (viz Mt 14,13-21), není těžkým jídlem, po kterém se můžeme ospale uložit k odpočinku, ale pokrmem na cestu. „Ježíš hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli“. Kdo tedy přijal tento pokrm, nutně cítí totéž, co apoštol Pavel. Nosí v srdci velký zármutek a neustálou bolest kvůli svým bratřím, kteří Krista ještě neznají (viz Řím 3,2-3) a nutí ho Kristova láska (viz 2 Kor 5,14). Kdo se však vydá na tuto cestu, ihned pochopí, že z čistě lidského hlediska je nad jeho síly, podobně jako kráčet po vodě. Je to něco, co je nemožné lidem, je to však možné Bohu (viz Mt 19,26). Právě proto potřebujeme milost křtu a každý, kdo se stal Ježíšovým učedníkem, musí každodenně znovu prožívat a obnovovat svátostné tajemství svého křtu:

Slyší Ježíšovu výzvu: „Pojď!“ 
Na toto slovo vykročí a jde. 
Dostane strach, protože vnímá něco, co jej přesahuje. 
Když začíná tonout, chápe, že pouze v Kristu a v nikom jiném není spásy (srov. Sk 4,12). 
Vzývá Ježíšovo jméno (viz Sk 2,21; Sk 22,16): „Pane, zachraň mě!“ 
Zakouší, že „každý, kdo vzývá Ježíšovo jméno, bude spasen“ (viz Řím 10,13).