Zmrtvýchvstání Páně

Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo. Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“ 
Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on. 
Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ 
Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“ 
Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře.“
Viz Jan 20,11-18

(Foto: 顔なし flickr.com [online] cc)

Po mlčení Velké soboty jsou první slova Vzkříšeného ve velikonoční zahradě naplněna mimořádnou něhou: mluv mi o tvých slzách, jsou pro mě důležitější než všechno ostatní, záleží mi na tvém srdci, které se chvěje. První věc, kterou Ježíš v tom ránu spatří, je jiskřící závoj slz, je to tvář světa zavlažovaná slzami. Kvůli těm slzám přišel. (…) V poslední páteční hodině se na kříži zabýval bolestí a úzkostí jednoho zločince; v první hodině Velikonoc se zabývá bolestí a láskou Marie. Chvěje se spolu s chvějícím se srdcem své přítelkyně a přitom zapomíná na sebe. To je typický, jedinečný Ježíšův styl. Je to skutečně on, nemůžeš se splést! (…) „Ženo, proč pláčeš?“ Toto Slovo svolává mě, na místo „ženy“ mám napsat své jméno a s ním jméno celého lidstva. Lidstva – proč? Hle, Bůh zakouší bolest z bolesti člověka, světa, který je celý jedním pahorkem s kříži. A on se naroubuje na svět, jako se to činí s ovocnými stromy, kde každý roub se připojuje skrze ránu, to moudrost ovocnářů dobře zná. Kristus naroubuje své vzkříšení na svět skrze ránu Kalvárie: „Jeho ranami jsme uzdraveni“ (Iz 53,5).

Úryvek z knihy Klíčové otázky evangelia