E-Neděle: Obrať se v srdci

Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ! Kdo by zabil, propadne soudu.“
Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. 
Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. 
[...]
Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš!“ 
Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. 
Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe... A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe...
Viz Mt 5,17-37

(Foto: danna flickr.com [online]cc)

E-vangelium on-life
V dalším pokračování takzvaného horského kázání, kterému nasloucháme už třetí neděli, Ježíš cituje některá ustanovení Zákona a přesněji specifikuje jejich obsah, a to tak, že výrazně rozšiřuje množinu případů, na které se dané přikázání vztahuje. Přikázání „Nezabiješ!“ tak přestupuje každý, kdo se na svého bratra hněvá, a proti přikázání „Nezcizoložíš!“ se proviňuje každý, kdo se dívá (na muže nebo ženu) se žádostivostí. Je evidentní, že Ježíšovy požadavky jsou velmi radikální a náročné, protože nevedou jen k vnějšímu zachovávání předpisů, nýbrž k soustavnému očišťování těch nejtajnějších myšlenek a hnutí srdce. Pozoruhodné je však ještě něco jiné. Ačkoli jsou Ježíšova slova adresována velké skupině posluchačů, které už několikrát oslovil: „vám říkám“, po upřesnění konkrétního přikázání se oslovení náhle mění na druhou osobu jednotného čísla: „Jdi se (ty) smířit se svým bratrem! Vyloupni (své) oko a usekni (svou) ruku, svádí-li tě!“ Že by to náhlé střídání oslovení bylo pouhým rétorickým nástrojem k udržení pozornosti posluchačů?

Když slyšíme slova: „každý, kdo se hněvá“ a „každý, kdo se dívá se žádostivostí“, mohlo by se nám zdát, že jde o nějaké teoretické množiny případů, které se nás netýkají. Každý, kdo se hněvá, a každý, kdo hledí se žádostivostí, to jsou přece ti druzí. Jsou to všechno cizí lidé, s nimiž my nemáme nic společného. Je to asi soused, kolega, spolužák..., tamten pán na druhé straně ulice..., zkrátka každý jiný člověk, jen ne já.

Když ale Ježíš najednou řekne: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři,... jdi se napřed smířit se svým bratrem..., svádí-li tě pravé oko a svádí-li tě tvoje pravá ruka, odhoď je od sebe,“ najednou je jasné, že ten „každý“, koho má Ježíš na mysli, není neznámý či vymyšlený teoretický případ, ale každý z nás, kdo právě posloucháme. Tak jsme citlivě a zároveň nekompromisně vedeni ke konstatování: Ten „každý“, o němž je zde řeč, to jsem právě já! Právě tohle nepříjemné zjištění, které by z lidského hlediska mělo být pouze zdrojem znechucení a roztrpčení z vlastní hříšnosti, se však stává cestou k pravé svobodě a radosti. Právě tehdy, když pokorně vyznávám, že já jsem ten „každý“, kdo se ještě pořád často hněvá na své bratry a hledí se žádostivostí na to, co mu nepatří, a s lítostí se obracím k Bohu s prosbou: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (viz Lk 18,13), docházím k obrácení, k němuž Ježíš soustavně vede své posluchače. A on přece přišel povolat právě hříšníky (viz Mt 9,13)!