E-Neděle: Neboj se vzít jej k sobě

S narozením Ježíše Krista to bylo takto...
(...)
Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého.
Viz Mt 1,18-24

(Foto: Lawrence OP flickr.com [online] cc)

E-vangelium on-life

S narozením Ježíše Krista to bylo takto – těmito slovy uvádí Matouš stať, která vlastně o Ježíšově narození vůbec nemluví. (O tom čteme u Lukáše). Matouš tu píše o tom, jak Josef vzal k sobě svoji manželku Marii… a dítě, které počala z Ducha svatého. Z této Matoušovy „nedůslednosti“ (?) však vyplývá velká pravda: Tehdy, kdy se nebojíme Ježíše přijmout (se vším, co to obnáší), dochází k Jeho narození v našem životě. V opačném případě jako by se pro nás ještě vůbec nenarodil.
Ukázalo se, že počala z Ducha svatého… - není možné sledovat, jak Bůh jedná, a přece se Jeho působení ukazuje. 
Předcházející stať o Ježíšově rodokmenu (Mt 1,1-17) je zprávou o tom, jak Bůh vstupuje do lidských dějin – takové, jaké jsou – poznamenané hříchem. Bůh se stává členem lidské rodiny. Tento úryvek poukazuje na odpověď ze strany člověka: - nebát se vzít jej k sobě. Tak se člověk stává členem Boží rodiny (srov. Mt.12,46). Protože Josef… byl spravedlivý…, rozhodl se s ní rozejít – z pohledu spravedlivosti člověk není hoden ani schopen přijmout Boží dar. S Ježíšovým narozením však přichází nová spravedlnost – „spravedlnost z víry“ (Řím 1,17). 
Dáš mu jméno... – toto je vrchol důstojnosti člověka – dát jméno, volat jménem Toho, kterého „ani nebesa nebes nemohou pojmout“ (1 Král 8,27).
Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal… - přijetí Božího Slova není něco teoretického, co se odehrává někde v hlavě. Projevuje se velmi konkrétně – udělat, jak řekne Pán.