E-Neděle: Tvůj vs. Hospodinův

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. 
[...]
Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? 
Viz Ex 32,7-11.13-14

Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!
[...]
Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen!
Viz Lk 15,1-32

(Foto: Jim Donnelly flickr.com [online] cc)

Liturgi@ on-life
Kdo vyvedl Izraelity z egyptské země? Čí je lid, o němž mluví Hospodin s Mojžíšem? Hospodin říká Mojžíšovi: „Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu.“ Mojžíš však říká Hospodinu: „Proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl z egyptské země?“ Komu tedy patří tento lid tvrdé šíje? Co je to za lid? Je to lid Hospodinův, nebo Mojžíšův? Nebo ho snad už nechce ani Hospodin, ani Mojžíš? V knize Exodus Hospodin nazývá Izrael svým prvorozeným synem (viz Ex 4,22-23) a opakovaně (asi 12krát) jej označuje výrazem: „Můj lid“ (viz Ex 3,10; 5,1; 7,16; 7,26; 8,16-18; 9,9; 9,13; 10,3-4; 22,25). Hospodin je věrný. Ani nyní se nechce vzdát svého lidu, ačkoli uhnul z cesty, kterou mu přikázal. Chce však, aby i Mojžíš miloval tento lid stejnou láskou, jakou ho miluje on. Chce, aby i Mojžíš pečoval o tento lid se stejnou starostlivostí, s jakou o něj pečuje on. Chce, aby měl Mojžíš stejně soucitné srdce jako sám Bůh. Proto k Mojžíši hovoří: „Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu.“ A Mojžíš tuto lekci zvládá výborně. Ví, že lid, jemuž je vůdcem, patří Hospodinovi. Zároveň však ví, že tento lid tvrdé šíje je i jeho lidem. Miluje ho, záleží mu na něm, a proto konejší Hospodina, svého Boha...

Podobně i člověk z Ježíšova podobenství jde za ovcí, kterou ztratil, protože je to jeho ovce. (Viz: „... má sto ovcí a jednu z nich ztratí...“ Lk 15,4.) Stejně i žena hledá ztracenou minci, protože je to její mince. (Viz: „... má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí...“ Lk 15,8.) A nakonec i otec z téhož „trojjediného podobenství“ vytrvale vyhlíží zatoulaného syna, protože je to jeho syn. (Viz: „... tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ Lk 15,24.)

Jen starší syn ještě nedokáže pochopit, že otcův zatoulaný mladší syn je jeho bratr. (Viz: „... tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen“ Lk 15,32.) Podobně jako reptající farizeové a učitelé Zákona nedovedou (nebo nechtějí) pochopit, že celníci a hříšníci v Ježíšově blízkosti jsou jejich bratry. A co my? Poznáváme své bratry a sestry, protože jsme pořád se svým Otcem a víme, že všechno, co je jeho, je i naše? Srov: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje“ (Lk 15,31).