E-Neděle: Radujte se

Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali... [...] Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. 
Viz Iz 66,10-14c   

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít... [...] Nenoste měšec, ani mošnu... radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.   
Viz Lk 10,1-12.17-20 

(Foto: Thomas flickr.com [online] creative commons)

Liturgi@ on-life
Prorok, jehož poselství je obsaženo v posledních deseti kapitolách knihy proroka Izaiáše (tzv. „Třetí Izaiáš“ nebo „Tritoizaiáš“), se obrací na Izraelity, kteří se vrátili z babylonského zajetí do Jeruzaléma a podléhají zklamání z toho, že ohlašovaný návrat zpět do vlasti (viz tzv. Deuteroizaiáš – Iz 40 – 55) nedosáhl očekávaných parametrů velkoleposti. Práce na rekonstrukci zničeného Chrámu pokračují jen pomalu a obnova jeho původního lesku se věru na obzoru nerýsuje. Jaké jsou tedy Boží výzvy, které prorok národu v této situaci tlumočí? Hospodin svůj lid vybízí: „Plesejte, jásejte, radujte se“ a ujišťuje je: „Budete sát, ponesou vás na zádech, budou vás laskat, naleznete útěchu, já vás potěším“.

Od svého počátku měl být Chrám pro vyvolený národ znamením, že Bůh je přítomný uprostřed svého lidu. Dobře fungující chrámový kult měl být příznakem dobře fungujícího duchovního života národa. Vlastnictví zaslíbené země mělo být znamením toho, že lidé, kteří v ní žijí, jsou vlastnictvím Božím. Prosperující Svaté město mělo být dokladem hlubší skutečnosti –„duchovní prosperity“ obyvatel. Lidé však zaměnili znamení za podstatu, kterou měla naznačovat. Spokojili se s Chrámem a nezajímalo je, zda jsou Hospodinovým chrámem i jejich srdce. Stačilo jim, že Hospodin bydlí v Jeruzalémě, ale netrápilo je, zda bydlí i v jejich příbytcích. Těšili se ze svých „dobrých fleků“ na zemi, nezajímalo je však, zda se i Hospodin může těšit z nich. Mysleli si, že jestli funguje jejich hospodářství, nemusí pečovat o fungování svého vztahu s Hospodinem. Proto jim Hospodin posílal proroky, kteří je na toto všechno upozorňovali (Amos, Ozeáš, Izaiáš, Micheáš, Sofoniáš, Jeremiáš, Ezechiel). Slova proroků však nepronikla do jejich srdcí. Proto dostali sice bolestivou, ale blahodárnou příležitost k tomu, aby zásadně prohloubili svůj vztah k Bohu v drsné situaci babylonského zajetí. Zde měli definitivně přesunout svou pozornost z toho, co je pouze vnějškové, na to, co je podstatné. Všechny jejich dosavadní jistoty lehly popelem. Po návratu z Babylonu tedy Izraelité znovu začínají téměř od nuly a prorok je povzbuzuje, utěšuje a zároveň upozorňuje, aby se hned od začátku vydali správnou cestou.

Nemají plesat nad Jeruzalémem, který si vybudovali, resp. vybudují, oni, ale nad dary, které dostávají od Hospodina. Nemají před Hospodinem předvádět svou slávu, ale pít ze zdroje jeho slávy. Nemají se sytit a těšit svými projevy zbožnosti, nýbrž dovolit, aby je potěšil a nasytil Hospodin. Pokoj, blaho, útěcha a plnost nejsou a nikdy nebudou produktem jejich rukou, ale darem Hospodinovy ruky. Jestliže dovedou v srdci plesat a jásat i tehdy, když se jim vede špatně, pak teprve je jejich život postaven na opravdu spolehlivých základech.

Totéž pravidlo platí i pro ty, které Ježíš posílá před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chce sám přijít. Nemají si do pomyslného duchovního měšce či mošny střádat výsledky své práce a pak si mnout ruce, jak se jim skvěle daří. Mají se radovat pouze z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebi. Jen tak budou schopni věrně jit dál i tehdy, když jev některém městě nepřijmou.