E-Neděle: Velký pátek

Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout – neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatří, co se jim neřeklo, zpozorují, co dříve neslyšeli.   
Viz Iz 52,13 – 53,12

(Foto: Thomas Hawk flickr.com [online] creative commons)

Liturgi@ on-life
Obraz Hospodinova Služebníka, který kontemplujeme na Velký pátek prostřednictvím úryvku z Knihy proroka Izaiáše, pro nás zároveň představuje i určité zrcadlo, v němž můžeme zkoumat a hodnotit svůj vlastní obraz – imidž, které si pěstujeme a po němž toužíme.

Úspěch toho, který byl vyvýšen na kříži (viz Jan 3,14; Jan 12,32-34) nás staví před otázku, jakou hodnotu a jaký význam mají naše „úspěchy“ a „povýšení“, o které usilujeme. Jeho vzhled, který se už ani nepodobá člověku, je obrazem toho, k čemu se svým hříchem dopracoval člověk původně stvořený k obrazu Božímu (viz Gen 1,27). On, jenž nemá podoby ani krásy, nám ukazuje, jak jsme naložili s Boží podobou, která nám byla dána (viz Gen 1,27). Opuštěný od lidí, nám dává pochopit, jak směšná jsou naše první místa, o něž urputně usilujeme (viz Lk 14,7-11). Ten, který nesl naše utrpení a obtížil se našimi bolestmi, nám klade nevyslovenou otázku, co si chceme dokázat křečovitým pěstováním vnější krásy za každou cenu, a kam směřuje naše posedlost „wellness a fitness stylem“. Jeho prázdné a probodené ruce se natahují směrem k našim rukám. Ale ty jsou buď křečovitě sevřeny v pěst nebo přeplněné věcmi, které chceme za každou cenu vlastnit. Ačkoli neotevřel ústa, přece nemůžeme neslyšet jeho hlas – my, kteří musíme mít vždy poslední slovo. Ale on, navzdory tomu, že mu byl vykázán hrob mezi zločinci, definitivně otvírá všechny lidské hroby.