E-Neděle: Šmrnc duchovní obnovy

Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ 
Viz Joz 5,9a.10-12  

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy. 
Vstupní antifona

(Foto: kalupa flickr.com [online] creative commons)

Liturgi@ on-life 
Starozákonní úryvek, kterému nasloucháme v prvním čtení 4. postní neděle cyklu C, určitě není přesným záznamem očitého svědka, který by pozoroval právě probíhající události z okna své pracovny a pečlivě je zapsal do svého deníku. Je pravděpodobné, že Kniha Jozue vznikla o několik století později, než se odehrály události, které zaznamenává. Její vznik se s určitou mírou pravděpodobnosti datuje do doby vlády krále Jošiáše (640-609 př. Kr.), který po složitém období rozpadu království, politických nepokojů a různých potyček s okolními národy, uskutečnil v Judském království důležitou náboženskou reformu (něco jako „celonárodní duchovní obnovu“). Při redakčním zpracování různých ústních tradic i písemných pramenů, k němuž snad došlo právě v období tohoto duchovního probuzení, se autor/redaktor Knihy Jozue vrací k dějinám vyvoleného národa a jasně v nich spatřuje láskyplnou Boží péči o lid, s nímž uzavřel smlouvu.

Východiskem náboženské reformy (či duchovní obnovy) vyvoleného národa je tudíž připomenutí si Boží věrnosti a péče, na níž se už stihlo zapomenout. Proto i úryvek o prvním slavení Velikonoc na jerišských planinách není žurnalistickou reportáží o tom, jak tomu bylo přesně v den, kdy synové Izraele po strastiplném putování konečně dorazili do zaslíbené země, ale připomenutím, že Hospodin projevil vyvolenému národu svou výjimečnou lásku a vyznáním víry, že Hospodin pořád věrně pečuje o svůj lid, s nímž uzavřel Smlouvu. Lid, který si znovu vzpomene na Hospodinovu věrnost a lásku, nemůže pak jednat jinak, než také odpovědět svou věrností a láskou. A to je podstata reformy či obnovy.

Postní období je také určitou duchovní „minireformou“. Pokud tato „reforma“ či obnova nemá zůstat jalovým nacvičováním vnějších náboženských úkonů, musí být jejím základem připomenutí a živé vědomí Boží péče. A naší spontánní reakcí pak nemůže být nic jiného než láska a věrnost Bohu, který o nás nepřestává projevovat zájem. Biblický autor prvního čtení měl i po několika staletích, které uplynuly od vstupu národa do zaslíbené země, odvahu s neochvějnou jistotou napsat, že Bůh dnes ze svého lidu odvalil hanbu.

Pokud se pokusíme přečíst evangelium 4. postní neděle s podobným pohledem na realitu, s jakým je psána Kniha Jozue, nebudeme v marnotratném synu hledat fiktivní postavu z didaktického příběhu ani spekulovat o tom, jaké všechny předpoklady máme splnit, aby nás jednou v daleké budoucnosti milosrdný (ale vzdálený) Bůh mohl opět přijmout do své náruče, ale pochopíme, že to, o čem podobenství mluví, platí už dnes. Milosrdný Bůh už odvalil z nás hanbu. Už nám dal nejlepší šaty, obuv na nohy a prsten na ruku. Obrácení, které pramení z této jistoty, má přece úplně jiný šmrnc, než obrácení namáhavě vystavěné na přesvědčení, že se k odvalení hanby musíme teprve dopracovat.