E-Neděle: Vzplanuli hněvem

„Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově.“ [...] Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál. 
Viz Lk 4,21-30

(Foto: flickr.com [online] creative commons)

E-vangelium on-life   

Minulou neděli jsme upřeně hleděli na Ježíše pohledem víry a dnešní neděli jsme pozváni udržet pohled upřený na něj i tehdy, když se Ježíš nechová podle našich představ. Minulou neděli se nám mohlo zdát, že posluchači v Nazaretské synagoze jsou oproti nám ve velké výhodě, protože mají přímo před sebou Ježíše „z masa a kostí“, zatímco my jsme odkázáni „pouze“ na víru. Dnešní neděli vidíme, že tato „výhoda“ je Nazareťanům naprosto k ničemu, protože upřeně hledí na Ježíše pouze do té chvíle, dokud jim trvá údiv nad milými slovy z jeho úst. Když však zjišťují, že Ježíš k nim mluví podle pravdy (o nich i o sobě), vzplanou hněvem a vyhánějího ze synagogy i z města. A skutečnost, že Ježíš prochází jejich středem, jasně prokazuje, že jejich pohled byl upřen naprosto odlišným směrem –  na Ježíše, jakého nosili ve svých hlavách, nikoliv na Ježíše, jakým skutečně je. Dívali se sice na Ježíše, syna Josefova, jelikož si však (podle nich) „činil nárok“ na post proroka, požadovali, aby se legitimoval alespoň nějakým pořádným zázrakem. Zdánlivě hleděli na Ježíše, ale jejich pohled byl upřen na jejich vlastní vizi mesiáše. Na jakého Ježíše jsou upřeny naše oči? Jsme schopni zahlédnout ho, když přichází v naprosto obyčejných situacích, nebo jsou naše oči přilepeny na vizi naplnění našich nároků, které od něj požadujeme?