Každý z nás hluchoněmým (...aby se nás dotkl)

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka...
Viz Mk 7,31-37

(Foto: Chris Murphy. flickr.com [online]. creative commons)

E-vangelium on-life

Neznámý hluchoněmý, kterého na území Desetiměstí přivádějí k Ježíši, je dokonalým obrazem farizeů a učitelů Zákona z evangelia minulé neděle (viz Mk 7, 1-8. 14-15. 21-23). Jejich uši sice zachytávaly Ježíšův hlas, ale jejich srdce byla dokonale hluchá k jeho slovu. Jejich ústa blábolila něco o podání předků a o nečistých rukou, ale jejich řeči dávaly asi takový smysl jako nesrozumitelné zvuky němého. Hluchoněmý v dekapolském kraji však nepředstavuje pouze tuto vybranou skupinku.
Je „ikonou“, nebo spíš zrcadlem každého z nás. Každý Adamův potomek se totiž rodí hluchoněmý. Nedovede sám od sebe zachytit Boží hlas, porozumět Hospodinovu slovu a oslovit svého Stvořitele jeho pravým jménem: „Otče!“ (viz Mt 6,9). Každý Adamův potomek potřebuje, aby jej přivedli k Ježíši a aby on na něj vložil ruku.
Liturgie nás každý týden (či dokonce každý den) přivádí k Ježíši a společenství církve jej prosí, aby se nás dotkl. Musíme mu však dovolit, aby nás vzal stranou od zástupu. Jinak se nás nemůže dotknout. Anonymně a hromadně to nejde. Je zapotřebí, aby vložil své prsty do našich uší. Jakpak!? Vždyť když nám někdo vloží prsy do uší, zacpe nám je! Ano, právě o to jde. Naléhavě potřebujeme, aby nám Ježíš zacpal uši před nesmysly, které do nás hustí „kníže tohoto světa“ (viz Jan 14,30), a aby do našich úst vložil to, co vychází z jeho úst (viz Mt 4,4 a Dt 8,3), tj. nasytil nás svým slovem.