Vztah "na tělo"

Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?"
Viz Jan 6,60-69

Foto: Člověk a víra/Roman Albrecht

E-vangelium on-life

Učedníci mají pravdu, když hodnotí Ježíšova slova o živém chlebě jako tvrdou řeč, kterou nelze poslouchat. Tato Ježíšova řeč je opravdu tvrdá. Jeho vyjádření: „Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa. ...když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (viz evangelium minulé neděle Jan 6,51-58) není okouzlující metafora, která pohladí lidské uši a ve které lze donekonečna objevovat různé významové odstínky. Za výrazem „jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev“ není třeba namáhavě hledat nějaké skryté symbolické významy. Nejsou tam. Jíst zde znamená jíst, pít znamená pít, tělo znamená tělo a krev znamená krev. Ježíšova řeč není podobná těm, které si naladíme v rádiu, když večer nemůžeme usnout. Učedníci se právem bouří: „Kdopak to má poslouchat?“ Opravdu, nikdo to nemůže jen tak poslouchat. Tato slova totiž Ježíš nemluvil proto, abychom je poslouchali, ale proto, abychom je žili. A v tomto případě úplně do písmenka. A jako takové jsou Duch a život. Učedníci, kteří v Ježíšových slovech hledají pouze podnětný obsah k osobnímu uvažování, nutně dříve nebo později odejdou. Být Ježíšovým učedníkem totiž neznamená poslouchat zajímavé přednášky. Učednictví je vztah „na tělo“. Je to vztah, který volá mocněji než hlas krve. Proto Šimon Petr neřekl: „Pane, kdo jiný mluví líp?“ Trefil do černého, poněvadž se vyjádřil: „Pane, ke komu půjdeme?“