Víra tě zachránila

Přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“
...
Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ 
...
„Dcero, tvá víra tě zachránila.“ 
...
Děvče, říkám ti, vstaň!“

Viz Mk 5,21-43

Foto: Vítek Šimek

E-vangelium on-life

Dnešní evangelium se odehrává kolem postav dvou žen, které jsou pozoruhodným obrazem vyvoleného lidu a zároveň každého člověka. Hospodin totiž prostřednictvím Proroků často oslovuje svůj lid jako dceru (dcero siónská, viz např. Iz 52,2; Iz 1,8; Iz 37,22) nebo jako nevěstu, kterou si zasnoubil (viz Oz 2). První z postav je dceruška představeného synagogy. Je jí dvanáct let, t.j.věk, který je podle židovských zvyků věkem zásnub (viz Silvano Fausti: Nad evangeliem podle Marka. Praha, Paulínky 2007, s. 145). Nemůže však být zasnoubena, neboť umírá.

Druhou postavou je žena, která už dvanáct let (pro některé je to celý život!) nemůže být naplno dcerou vyvoleného lidu, protože ji její nemoc – krvácení, jakožto nečistou, vyřazuje z mnoha oblastí života (viz Lv 15,19-33) a cítí, jak život neustále uniká z jejího těla.

Obě může zachránit pouze Ježíšův dotek.

Ženu trpící krvácením Ježíš oslovuje: „Dcero!“ Tím ji znovu začleňuje do společenství Božího lidu, z něhož byla vyřazena. Ale nejen to. Ukazuje, že dotekem s ním se už natrvalo stává dcerou Otce, jenž ji nikdy nevydědí.

Tu první – dceru představeného synagogy, Ježíš oslovuje podobně jako Ženich Nevěstu v Písni písní: „Vstaň!“ (viz Pís 2,10). Vzal ji za ruku a jeho dotekem se dívka opět probouzí k životu. Znovu jí navrací možnost být zasnoubenou, „zasnubuje ji“ se životem, a tím nám zjevuje, že on je Životem i Ženichem, po němž vědomky či nevědomky touží Boží lid i každá duše.

V obou situacích vidíme, v čem spočívá tento životadárný dotek: „Tvá víra tě zachránila! Neboj se, jen věř!” Zkušenost obou zúčastněných však zároveň potvrzuje, že v bezprostředním okolí těch, kdo touží po Ježíšově doteku, se vždy najde někdo, kdo si bude klepat na čelo a vehementně se snažit všechny přesvědčit o absurdnosti této touhy: „Dotknout se Ježíše? Holý nesmysl!“ Viz: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Nebo: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“.

Obě situace nám tak poskytují možnost vybrat si, jak se zachováme. Můžeme se jako dvanáct let nemocná žena odhodlaně přibližovat k Ježíši i navzdory tlačícímu se zástupu. Můžeme jako představený synagogy vytrvale a s vírou přicházet za Ježíšem s upřímnou snažnou prosbou: „Pojď, vlož ruce...!“ Nebo můžeme jako ti, kdo ještě stále úplně nepochopili, kdo je Ježíš, odrazovat i ostatní: „Proč ještě Mistra obtěžuješ? Je to zbytečné!“