Zůstaňte v mé lásce

6. neděle velikonoční

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. 
Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ 

Viz Jan 15,9-17

(AIVAS14. flickr.com [online]. creative commons)

E-vangelium on-life

Evangelijní úryvek z liturgie 6. velikonoční neděle je, ačkoli se to nezdá, zvláště „výbušnou směsí“. V textu, který je bezprostředním pokračováním perikopy o vinném kmeni a ratolestech z minulé neděle, jsou totiž velmi zvláštním způsobem namíchány dvě mimořádně reaktivní přísady. Na první z nich je citlivá každá lidská bytost. Dokonce i podle starého přísloví je jednou ze čtyř věcí, které nemožno zatajit. (Není divu, každý z nás je přece jejím ovocem.) Je jí samozřejmě láska. Druhým „elementem“ jsou přikázání a snad každý má osobní zkušenost s jejich výjimečnou schopností vyvolávat velmi silnou „alergickou reakci“. Ježíš tyto dvě přísady v dnešním evangeliu klade vedle sebe a my cítíme, že nás něco dráždí.

Sloučenina přikázání + láska nám vůbec není cizí. Naopak, je běžnou součástí našeho života. Problém je ale v tom, že mícháme její prvky v nesprávném pořadí a pokoušíme se tento vzorec aplikovat i na Ježíšova slova. Tam však náš vzorec nepasuje a proto nám jeho řeč jaksi „nesedí“.

Naše pořadí prvků je následovné: Nejdřív přikázání, pak láska. Jestli mě poslechneš, budu tě milovat. Když zachovávám Boží přikázání, Bůh mě miluje. Láska je důsledkem zachovávání přikázání.

I Ježíš formuluje vztah přikázání a lásky v podmínkových souvětích: „Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce... Vy jste moji přátelé, když děláte...“ Ale pozor! V jeho vzorci láska není důsledkem zachovávání přikázání, nýbrž předchází jej. Ježíš neříká, že budeme-li zachovávat jeho přikázání, zasloužíme si jeho a Boží lásku. Výslovně tvrdí, že budeme-li zachovávat jeho přikázání, zůstaneme v jeho lásce. To znamená, že jeho láska byla první a pouze čeká na naši odpověď. Nestojí na konci našich výkonů jakožto bonbón za odměnu, ale na začátku jakéhokoliv našeho pohybu, jakožto zdroj, jenž dává smysl všemu, co děláme. Pokud to nepochopíme, můžeme sice zachovávat přikázání a radovat se z toho, jací jsme skvělí, ale naše radost bude pouze jako radost z bonbónu za odměnu. – Trvá, dokud se bonbón nevycumlá. Když však opravdu pochopíme a začneme používat Ježíšův vzorec (na sebe i na druhé), naše radost se naplní nezávisle od toho, co děláme a co prožíváme.

Obrázek v plné velikosti zde.