Modlil se

7. neděle velikonoční

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. 
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“

Viz Jan 17,11b-19

Foto: Člověk a víra/Vojtěch Pospíšil

E-vangelium on-life

Když slyšíme slovní spojení „Modlitba Páně“, resp. „modlitba, které nás naučil Ježíš“, vybaví se nám slova „Otče náš...“ a je to naprosto správně. Na 7. velikonoční neděli, tedy ve dnech mezi Slavností Nanebevstoupením Páně a Slavností Seslání Ducha svatého, kdy snad intenzivněji než ve dnech během roku vzýváme Ducha svatého a prosíme o jeho dary, nám však liturgie představuje ještě jinou Ježíšovu modlitbu (pravděpodobně méně známou). Nebylo by asi tak úplně mimo pojmenovat si tento den „Neděle Ježíšovy modlitby“ a přihlásit se do jeho třídílného kurzu. V evangeliu totiž nasloucháme tzv. „velekněžské modlitbě“ ze 17. kapitoly Janova evangelia a každý rok (v každém z cyklů A, B, C) se z ní předčítá jedna část. Letos (rok B) jsme právě uprostřed. 

Klíčovým slovem předcházející lekce byla prosba: Otče, oslav svého Syna (viz Jan 17,1-11a). Mohli jsme si zde všimnout, co pro Ježíše znamená sláva a porovnat, nakolik se (ne)shoduje s naším pojetím slávy (miniopáčko viz 7. neděle velikonoční A).
V druhé části „kurz“ pokračuje konfrontací mezi smýšlením světa na straně jedné a Božím slovem a jeho pravdou na straně druhé. Nejedná se o žádnou sladkou řeč. Ježíš velmi dobře ví o nenávisti světa vůči němu i vůči nám a počítá s tím. Druhá lekce Ježíšovy školy modlitby rozhodně není pro „měkkoty“.

Ještě náročnější úloha však spočívá v tom, abychom se od Ježíše naučili správně rozumět tomu, co říká o světě. Ve „velekněžské modlitbě“ i v celém Janově evangeliu je totiž svět na jedné straně tím, co nás ohrožuje a čemu se máme vyhýbat, na druhé straně je místem, kam jsme poslaní, abychom posvěcovali sebe i vše okolo nás. Jak tomu tedy rozumět? K řešení se nedá dopracovat odrecitováním naučené formulky a hotovo. Ježíšova škola modlitby je skutečně náročná. Vyžaduje si totiž pravidelné a celoživotní odhodlání „přijímat“ Boží slovo, zachovávat ho ve svém srdci, rozjímat o něm a tak mu umožňovat, aby jeho pravda posvěcovala celé naše smýšlení. Tak nám bude svítit na cestu krok za krokem, abychom vždy spolehlivě poznávali, jaký svět máme před sebou a jak se k němu postavit.

Obrázek ve větším rozlišení zde.