Je nečistý

Malomocný, je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor.
Viz Lv 13,1-2.45-46

Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech.
Viz Mk 1,40-45

Liturgi@ on-life

Strohý předpis knihy Levitikus o vyloučení malomocných z izraelského tábora se na první pohled jeví jako text, který se sotva může stát obsahem modlitby či předmětem rozjímání. Rozsudek, který malomocného vykazuje na osamělá místa mimo tábor, v nás vzbuzuje akorát pocit bezmocnosti a prázdnoty: „Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor.“

Situace se však změní, když vedle tohoto úryvku postavíme zprávu o uzdravení malomocného z první kapitoly Markova evangelia. Při pozorné četbě nám neunikne, že závěr této perikopy je velmi podobný závěrečným slovům ustanovení z knihy Levitikus. V evangeliu totiž čteme: „Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech.“

Ve starozákonním předpisu je osamělým obyvatelem opuštěných míst člověk postižený malomocenstvím. V evangelním úryvku se na opuštěných místech zdržuje Ježíš. Zdá se, jakoby si Ježíš a malomocný vyměnili pozice.

Důvodem vyloučení malomocného ze společenství je nemoc, která kromě rizika nákazy představuje i kultickou nečistotu. Ta by neměla být samoúčelná, ale měla by sloužit jako obraz mravní nečistoty, která narušuje společenství s Bohem i mezi lidmi. Důvodem Ježíšova pobytu na opuštěných místech je skutečnost, že malomocný, kterého právě uzdravil, i navzdory jeho zákazu všude rozhlašuje, co se stalo. Ježíš se nebrání publicitě proto, že by chtěl odmítnout pomoc těm, kteří touží po uzdravení, nýbrž proto, že nechce být považován za zázračného divotvůrce. On totiž není vybájeným lidským mesiášem, který sklízí slávu za to, že odstraňuje všechno fyzické  zlo, nýbrž trpícím Božím Mesiášem, který sklidí posměch za to, že bere na sebe to největší lidské zlo – hřích. Zde tkví podstata záhadné výměny pozic mezi Ježíšem a malomocným z Markova evangelia. Člověk se s radostí vrací do společenství, z něhož byl vyloučen, protože Boží Syn vzal jeho vyloučení na sebe. Tvrdý mojžíšovský předpis z knihy Levitikus se tak ve světle evangelia stává výmluvným obrazem bolestivé opuštěnosti Božího Syna, která definitivně uzdravila bolest naší samoty způsobené hříchem. Mojžíšovský předpis v sobě ukrývá ještě jedno tajemství. Ukazuje nám, kde se může člověk setkat se svým Spasitelem. Pouze ten, kdo vyznává, že je nečistý (nikoliv malomocenstvím, nýbrž hříchem), a necpe se na přední místa, ale sám si volí místa poslední (srov. Mt 23,6; Mk 12,39; Lk 14,7-11), právě na těchto místech potká Ježíše a dojde odpuštění (srov. Lk 18,9-14). Evangelista Marek nás ujišťuje, že Ježíš zde přijímá lidi odevšad.