Abraháme!

2. neděle postní

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ 

Viz Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18

Liturgi@ on-life

Na rozdíl od minulé neděle na druhou postní neděli nepadne v prvním čtení o smlouvě ani slovo. Navzdory tomu lze říci, že v úryvku o obětování Izáka se přímo dotýkáme toho, co tvoří její podstatu.

Je-li možné někoho ze starozákonních vůdců nazvat „mužem smlouvy“, pak Abrahám je první, komu tento titul plným právem náleží. Celý život tohoto patriarchy je postaven na smlouvě, kterou s ním uzavřel Hospodin. Pouze na základě této smlouvy dostává smysl každý krok jeho života. Vlastním obsahem této smlouvy je Hospodinovo přislíbení, že Abrahám se stane otcem velkého potomstva (viz Gen 15,1-6). Toto zaslíbení dává smysl již Abrahámovu odchodu z otcovského domu do neznáma (viz Gen 12) a představuje základní osnovu celého jeho života (viz Gn 15, Gn 17, Gn 18,1-15). A to navzdory tomu, že naplnění příslibu je z lidské perspektivy po velmi dlouhou dobu v nedohlednu. Teprve s narozením Izáka (Gn 21) se konečně začíná rýsovat uskutečnění Hospodinova zaslíbení, k němuž Abrahám neustále upínal všechny své touhy. Konečně je jasné, že smlouva s Hospodinem není iluzí, ale skutečností. Konečně dostává konkrétní obrysy. Do této nadějné situace však náhle zaznívá Hospodinova výzva: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Bylo by možné představit si ještě větší absurditu?! Tento nepředvídatelný a nepochopitelný Abrahámův Bůh si žádá, aby se Abrahám vzdal právě toho, k čemu ho on sám po celou dobu vedl. Abrahám se má zřeknout právě toho daru, jenž byl po celý čas jeho života podstatným článkem smlouvy, kterou s ním Hospodin uzavřel. Jak asi zareaguje? „Za časného jitra vzal s sebou svého syna Izáka a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl“ (viz Gen 22,3). Abrahám pochopil. Pochopil, že podstatou smlouvy nejsou Hospodinovy dary, ba ani ten největší a nejvznešenější z jeho darů, nýbrž Hospodin sám. Otázka, kterou klade Abrahám nám, se dotýká právě tohoto tajemství: „K čemu se upíná tvůj život? K Božím darům, nebo k Bohu samotnému?“