Slavnost všech svatých a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 
Otevřel ústa a učil je: "Blahoslavení..."
***
Až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn 
a budou před něj shromážděny všechny národy. 
A oddělí jedny od druhých...

Viz Mt 5,1-12a
Mt 25,31-46

E-vangelium on-life

Kdo jsou všichni tito „svatí“ a „věrní zemřelí“, které nám představuje liturgie prvních dvou listopadových dní? Koho si máme představit? Zajisté je to nespočetný zástup lidí „z každého kmene, jazyka, lidu i národa“ (viz Zj 5,9), nejde však o beztvaré davy bezejmenných duší. Tak evangelium slavnosti 1. listopadu i evangelium vzpomínky 2. listopadu podává velmi konkrétní, až plastický obraz těch, které označuje jako „svaté“, i těch, kterým říkáme „věrní zemřelí“.

V prvním případě posloucháme Ježíšova blahoslavenství (viz Mt 5,1-12). Základním rysem, který charakterizuje svaté, je tedy blaženost, štěstí či radost... tento nespočetný zástup se vyznačuje ne zlatým kruhem kolem hlavy, ale radostným vnitřním rozpoložením, stavem hlubokého vnitřního blaha za všech okolností (a je to i v pláči, v nedostatku, v bolesti, v útlaku, v křivdách, v pronásledováních, v nepříjemnostech a v těžkostech všeho druhu) právě proto, že jsou Božími dětmi, ať se stane cokoliv (viz 1 Jan 3,1-3).

V druhém případě posloucháme Ježíšova slova o posledním soudu: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě...“ (viz Mt 25,31-46). Ti, co patří do tohoto zástupu, se zkrátka vyznačují ne tím, že na jejich hrobech hoří svíčky, ale tím, že byli věrní v konání dobra i tehdy, když v tom neviděli žádný prospěch a žádnou „logiku“ (srov. „Pane, kdy jsme tě viděli...?“).

No, a jaký je mezi těmito dvěma skupinami rozdíl? Lidé z obou zástupů – „svatí“ i „věrní zemřelí“ – byli přece věrní v konání dobra i tehdy, když svého Pána neviděli. Rozdíl je jednoduše v tom, že ti první dokázali jít ještě o krok dál: K věrnosti přidali ještě i radost, blaženost. Dokázali svému Pánu nejen sloužit, třebaže ho neviděli, ale i radovat se tehdy, kdy se lidé běžně radovat nedokážou.

Připravily Paulínky