Jak rozsévám já?

Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
Viz Mt 13,1-23

Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my...
Viz Řím 8,18-23

E-vangelium on-life

Je dobré, když u podobenství o rozsévači přemýšlíme nad tím, jakou půdu nalezne semeno Slova, když padne do našeho srdce. Obere ho o něj Zlý, uschne při první nepříjemnosti, udusí ho starosti, nebo přinese užitek? Většinou nakonec pouze více méně zkroušeně a rozpačitě zkonstatujeme, že ta půda našeho srdce bývá taková všelijaká, a jdeme dál. Pokud si ale povšimneme širšího kontextu podobenství, můžeme ještě lépe pochopit nejen toto Slovo, ale i Rozsévače, který nám ho zvěstuje, a žasnout nad jeho velkorysostí a nekonečným milosrdenstvím.

Kolem Ježíše se shromažďuje velké množství lidu, ale asi sotva lze hovořit o kdovíjakém úspěchu. Lidé se sice nadchnou pro zázraky, ale na cestě víry se nepohnou dopředu ani v těch městech, kde viděli nejvíce znamení (viz Mt 11,16-24). Farizeové ho obviňují, že vyhání zlé duchy mocí knížete zlých duchů (viz Mt 12,24), neodbytně od něho žádají znamení (Mt 12,38), a už začínají uvažovat o tom, jak ho zahubit (viz Mt 12,14). On však přesto rozsévá dál. Štědře, milosrdně, s láskou a všude – i na okraj cesty, na kamenitou půdu nebo do trní. A ví celkem jistě, že bude zničené jak jeho zrno, tak i on sám.

Z lidského pohledu bychom to označili za čiré plýtvání. Kolikrát jsme už i po menším neúspěchu „práskli dveřmi“ s tím, že „to už nemá význam zbytečně se namáhat“. Kolikrát jsme už nad někým „zlomili hůl“ s předsevzetím: „Už se s ním nebudu bavit!“. Bůh se ale nebojí plýtvat svým Slovem a svojí láskou. 

Není tedy od věci zamyslet se při podobenství o rozsévači také nad tím, jak já rozsévám dobro kolem sebe. Rozhodím ho jenom tam, kde se rýsuje jasný výsledek (alespoň v podobě vděčnosti), nebo i tam, kde mu hrozí, že bude (bez poděkování) sezobané, spálené, udušené? I to je součástí sténání a utrpení celého tvorstva, které čeká na svoje vykoupení (viz Řím 8,18-23). A právě svým vytrvalým rozséváním dobra můžeme toto vykoupení přiblížit.

Připravily Paulínky