Nedělní texty od Paulínek

Úžas - první krok na cestě za Ježíšem

6. 6. 2014 0:00

V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu?"
Viz Sk 2,1-11 

Liturgi@ on-life

Ze Skutků apoštolů se dozvídáme, že reakcí lidí, kteří se sběhli a slyšeli Ježíšovy učedníky mluvit rozličnými řečmi všech přítomných národů, je úžas a údiv. Zdá se, že divit se, být údivem zcela bez sebe (řec. existémi) a žasnout (řec. thaumazein) patří mezi oblíbená slovesa evangelisty Lukáše[1], který je zároveň považován za autora Skutků apoštolů.

Evangelista Lukáš přináší svědectví o tom, jak se divili ti, kdo v Betlémě slyšeli slova pastýřů o narozeném Dítěti (viz Lk 2,18). V tomtéž evangeliu se dočteme o údivu Josefa a Marie nad Simeonovým proroctvím o Ježíši (Lk 2,33), o úžasu těch, kteří jsou svědky neobvyklé moudrosti dvanáctiletého Ježíše v Chrámě (Lk 2,47), i o údivu Josefa a Marie, když tam Ježíše právě nalezli (Lk 2,48). Později se Ježíšovým slovům v synagoze diví obyvatelé Nazareta (Lk 4,22). Dále čteme o udivených učednících, kteří se stali svědky utišení bouře na moři (Lk 8,28), a dozvídáme se o zástupech, jak žasnou, když Ježíš svou mocí vyhání zlého ducha (Lk 11,14). Úžasem reagují i ti, kteří jsou svědky Ježíšovy obdivuhodné odpovědi na provokativní otázku o placení daní (Lk 20,26). Údiv charakterizuje rovněž setkání učedníku se zmrtvýchvstalým Pánem (Lk 24,41).

Ve Skutcích apoštolů se dočteme, že i členové velerady se diví, s jakou odvahou Petr a Jan svědčí o Ježíši (Sk 4,13). Dozvíme se, jak žasnou damašští věřící, když slyší svědectví Pavla, který je ještě před krátkým časem horlivě pronásledoval (Sk 9,21).

V nejednom z uvedených příkladů se biblický autor dalším reakcím udivených jednotlivců či zástupů vůbec nevěnuje. Zdá se, že zůstalo pouze při obyčejném prchavém podivení. Nic víc. V některých situacích – a tak je tomu i v úryvku o události Letnic – je však údiv prvním a zároveň zásadním krokem na cestě za Ježíšem. „Jak to...?“ ptají se Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, Římané, židé i proselyté, Kréťané i Arabové.

Pokud si najdeme pokračování úryvku vybraného do liturgie, zjistíme, že jejich otázky ještě pokračují: „Co máme dělat, bratři?“ (Sk 2,37). Autor biblického textu nás informuje, že v den Letnic zástupy přijaly Petrovo slovo a k Ježíšovým učedníkům se přidalo asi tři tisíc duší (Sk 2,41). Na začátku jejich cesty byl úžas. Ten v nich vzbudil otázky i touhu hledat na ně odpověď. Úžas jim otevřel srdce, takže byli schopni přijmout Petrova slova. Dokážeme i my ještě podobně žasnout?

 


[1] Gerhard Schneider: Die Apostelgeschichte 1. Herders theologischer Kommenter zum Neuen Testament, Herder 1980, s. 252

Připravily Paulínky 

Zobrazeno 1030×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka