Nedělní texty od Paulínek

Úžas - první krok na cestě za Ježíšem

6. 6. 2014 0:00

V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu?"
Viz Sk 2,1-11 

Liturgi@ on-life

Ze Skutků apoštolů se dozvídáme, že reakcí lidí, kteří se sběhli a slyšeli Ježíšovy učedníky mluvit rozličnými řečmi všech přítomných národů, je úžas a údiv. Zdá se, že divit se, být údivem zcela bez sebe (řec. existémi) a žasnout (řec. thaumazein) patří mezi oblíbená slovesa evangelisty Lukáše[1], který je zároveň považován za autora Skutků apoštolů.

Evangelista Lukáš přináší svědectví o tom, jak se divili ti, kdo v Betlémě slyšeli slova pastýřů o narozeném Dítěti (viz Lk 2,18). V tomtéž evangeliu se dočteme o údivu Josefa a Marie nad Simeonovým proroctvím o Ježíši (Lk 2,33), o úžasu těch, kteří jsou svědky neobvyklé moudrosti dvanáctiletého Ježíše v Chrámě (Lk 2,47), i o údivu Josefa a Marie, když tam Ježíše právě nalezli (Lk 2,48). Později se Ježíšovým slovům v synagoze diví obyvatelé Nazareta (Lk 4,22). Dále čteme o udivených učednících, kteří se stali svědky utišení bouře na moři (Lk 8,28), a dozvídáme se o zástupech, jak žasnou, když Ježíš svou mocí vyhání zlého ducha (Lk 11,14). Úžasem reagují i ti, kteří jsou svědky Ježíšovy obdivuhodné odpovědi na provokativní otázku o placení daní (Lk 20,26). Údiv charakterizuje rovněž setkání učedníku se zmrtvýchvstalým Pánem (Lk 24,41).

Ve Skutcích apoštolů se dočteme, že i členové velerady se diví, s jakou odvahou Petr a Jan svědčí o Ježíši (Sk 4,13). Dozvíme se, jak žasnou damašští věřící, když slyší svědectví Pavla, který je ještě před krátkým časem horlivě pronásledoval (Sk 9,21).

V nejednom z uvedených příkladů se biblický autor dalším reakcím udivených jednotlivců či zástupů vůbec nevěnuje. Zdá se, že zůstalo pouze při obyčejném prchavém podivení. Nic víc. V některých situacích – a tak je tomu i v úryvku o události Letnic – je však údiv prvním a zároveň zásadním krokem na cestě za Ježíšem. „Jak to...?“ ptají se Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, Římané, židé i proselyté, Kréťané i Arabové.

Pokud si najdeme pokračování úryvku vybraného do liturgie, zjistíme, že jejich otázky ještě pokračují: „Co máme dělat, bratři?“ (Sk 2,37). Autor biblického textu nás informuje, že v den Letnic zástupy přijaly Petrovo slovo a k Ježíšovým učedníkům se přidalo asi tři tisíc duší (Sk 2,41). Na začátku jejich cesty byl úžas. Ten v nich vzbudil otázky i touhu hledat na ně odpověď. Úžas jim otevřel srdce, takže byli schopni přijmout Petrova slova. Dokážeme i my ještě podobně žasnout?

 


[1] Gerhard Schneider: Die Apostelgeschichte 1. Herders theologischer Kommenter zum Neuen Testament, Herder 1980, s. 252

Připravily Paulínky 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka