Buďme živými kameny

Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.
V Písmu o tom stojí: „Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.“ Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to „kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá“. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal“ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.
Viz 1 Pt 2,4-9

Liturgi@ on-life  

Poté, co jsme se s adresáty prvního Petrova listu naučili bezpečně a neochvějně upírat svůj pohled na Krista (viz 2.–4. velikonoční neděle cyklu A), pouštíme se do samotné „stavby“ naší křesťanské identity. Úryvek vybraný do liturgie 5. velikonoční neděle sice není pokračováním úryvku z předchozí neděle, abychom mohli postupovat jako podle pravítka. Ani celý První Petrův list nelze schematicky rozdělit na první naukovou část a druhou část věnovanou praktickým usměrněním pro život, jak je to obvyklé v Pavlových listech.

Vyznání víry v Ježíše Krista a praktické důsledky této víry na každodenní život se totiž v celém listu soustavně prolínají, jako se v maltě míchá písek s cementem. A právě o to víc je zřejmá velmi úzká souvislost mezi pravdou o Kristu a pravdou o člověku. Nejsou to dvě rovnoběžné přímky, které se nikdy nesetkají, aniž bychom je museli násilně pokřivit nebo zlomit. Naopak, lidský život stojí na pevném základě pouze tehdy, když je postaven na Kristu. Chybí-li mu tento nárožní kámen, zůstává pouze nejistou slátaninou z křehké lepenky.

Autor prvního Petrova listu nevyzývá své adresáty k tomu, aby se chovali (či dokonce tvářili) jako rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví. Jeho výzva míří mnohem hlouběji. Ti, jimž píše, se mají stát živými kameny pro duchovní chrám. Jestliže právě označil za živý kámen svého Pána, znamená to, že i oni mají mít tutéž „krystalickou strukturu“ jako jejich Pán. Existuje ještě něco větší a vznešenější?

Jsou rod vyvolený, protože jejich Pán je Boží vyvolený (srov. Mt 3,17). Jsou královské kněžstvo, neboť Kristus je tím pravým Králem a Knězem (srov. Jan 18,36; Hebr 3,1; 4,14). Jsou svatý národ, protože Pán, jemuž patří, je svatý (srov. Lv 14,45). A proto jejich duchovní oběti příjemné Bohu nejsou nepříjemnou povinností, kterou musí plnit, nýbrž skutečností, která samozřejmě plyne z jejich důstojnosti.

Připravily Paulínky.