Pane, věřím!

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. [...] Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. [...]

Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“

Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“  
Viz Jan 11,1-45

Evangelium on-life

Dva týdny před Velikonocemi se naše pozornost soustřeďuje k Lazarovu hrobu. S údivem posloucháme, jak na Ježíšovu výzvu mrtvý Lazar vstává a vychází ven. Poněkud v ústraní, mimo pozornost většiny zúčastněných, se však dějí ještě jiné, neméně důležité věci...

Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Je těžko představitelné, že by zprávu o Ježíšově příchodu uslyšela pouze jedna z Lazarových sester. Každá z nich však na ni reaguje po svém. Marta chvátá Ježíši naproti, Marie zůstává v domě.

Je v této chvíli možné nepoložit si otázku, jaké jsou naše reakce na Ježíšovu blízkost v našem životě, a to zvláště v těch chvílích, kdy se zdá, že se Ježíši právě povedlo zklamat naše očekávání? Evangelista odlišné postoje Lazarových sester nehodnotí ani nekomentuje. Vztah ke Kristu je natolik osobní, že ho nelze vtěsnávat do standardizovaných tabulek. Je ale důležité, aby člověku nechyběla ochota v tomto vztahu růst, ať už je situace jakkoliv bolestná či složitá.

Když se Marta setkává s Ježíšem, oslovuje ho: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Po této nepřímé výtce však z Martiných úst vzápětí dvakrát zazní slovo „vím“:  „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá. [...] Vím, že [můj bratr] vstane při vzkříšení v poslední den.“ Zdá se, že podobně jako v případě uzdraveného slepce (viz evangelium minulé neděle Jan 9,1-41), ani zde nestačí pouze vědět. Ježíš chce Martu přivést mnohem dál. Vede ji k vyznání víry. A Marta opravdu vyznává: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Stojí za povšimnutí, že podle originálu Ježíš se Marty ptá: „Věříš?“ (řecký prezent) V Martině odpovědi zaznívá řecké perfektum, což lze česky vyjádřit: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila a věřím...“. Víra je opravdu něco živého a dynamického.

Hned po svém vyznání Marta reaguje značně neobvykle. Náhle přerušuje rozhovor s Ježíšem a odchází zavolat svou sestru Marii. Říká ji: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak k tomu přišla? Ježíš přece Martě ani jen nenaznačil, že by se hodilo zavolat Marii. Ani se jen nezeptal, kde je. A přece Marta své sestře bez okolků tvrdí, že ji volá Mistr. Zdá se, že srdce, v němž se rozhořela víra v Ježíše, nedokáže zůstat uzavřené do sebe. Tuto víru již nemůže udusit ani oprávněný lidský žal. Jakmile Marta postoupila od „vím“ k „uvěřila jsem a věřím“, stává se zprostředkovatelkou Ježíšova tichého volání: „Pojďte ke mně všichni...“ (viz Mt 11,28).

A opět, jakoby se opakovala situace, která již jednou nastala. Tentokrát konečně i Maria slyší, že přišel Ježíš, a vychází mu vstříc. Jako by se byly sestry vzájemně domluvily, při setkání s Ježíšem i Marie reaguje stejnými slovy jako Marta: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ (V řeckém originálu se pouze mírně liší slovosled.)  Marie ale na rozdíl od své sestry neujišťuje Ježíše o tom, co ví. Neříká vůbec nic, pouze pláče. Ani Ježíš se Marie neptá, zda v něj věří. Otázka o Mariině víře v tuto chvíli zůstává nevyslovená. Ale jen zdánlivě. Zaznívá jiným způsobem, mnohem intenzivněji a naléhavěji, nežli by ji bylo možné vyjádřit slovy. Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ [...] Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu.

Bylo by vůbec možné nevěřit tomu, kterého takto dojímá lidské utrpení? Bylo by možné nevěřit tomu, jenž takto miluje člověka a pláče spolu s ním? Je ještě možné nevěřit Božímu Synu, který nejenže se slzami přichází k Lazarovu hrobu, ale sám se nechá uložit do hrobu, aby z něho vyvedl všechny Adamovy syny a Eviny dcery?

Připravily Paulínky.