Muž Boží

Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla matka Eliášovi: „Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?“ Eliáš odpověděl: „Dej mi svého syna!“
Viz 1 Král 17,17-24

Eliáše, velkou starozákonní osobnost, na jejíž význam poukazují bibličtí autoři různých dob (kromě 1 Král viz Sir 48,1-15; Mal 3,23-24), asi nebudeme moci napodobovat takovými velkolepými činy, jakým je vzkříšení syna chudé vdovy ze Sarepty. A přece nás může tento výjimečný prorok z 9. století před Kristem naučit něčemu, co je aktuální v každé době. Eliáš nezavinil vdovino utrpení, nezpůsobil smrt jejího syna. A přece přijímá její bolest za vlastní, když jí říká: „Dej mi svého syna!“  Prosí Hospodina tak, jakoby on sám nesl zodpovědnost za to, co se stalo: „Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?“ I kdyby Hospodin nevyslyšel Eliášovu naléhavou modlitbu a nevrátil mrtvému dítěti život, i tak by si Eliášův postoj zasluhoval jednoznačné hodnocení: „Vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!“ Ano, člověk, který je doopravdy Boží, nedokáže obejít utrpení druhého, jakoby se ho netýkalo. Naopak, bere ho za své, na svá vlastní ramena. Podobně, jako to učinil i muž Boží par excellence – Boží Syn.