Krev onoho člověka

Velekněz začal apoštoly vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.“ Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Dali apoštoly zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.

Sk 5,27b-32.40b-41

„Chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka,“ – tak tlumočí liturgický překlad výčitku, kterou adresuje velekněz apoštolům. Též ekumenický překlad ji interpretuje podobně: „… na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev.“ Věcně sice nejsou tyto interpretace zcela nesprávné, avšak v originálním textu je výpověď poněkud strohá: „Chcete na nás uvalit krev tohoto člověka.“ A právě toto stručné sdělení před námi otevírá ještě jednu významovou rovinu. Velekněz má naprostou pravdu. Apoštolové chtějí také na něj a na všechny, kdo stojí na jeho straně, „uvalit“ Ježíšovu krev, a sice v tom smyslu, že i pro ně je Ježíšova krev jediným zdrojem i zárukou spásy, po které každý člověk bytostně touží.

Právě proto, že apoštolům nejde o vliv ve společnosti či o získání svých vlastních stoupenců, ale pouze o to, aby byli všichni lidé očištěni Ježíšovou krví, jsou schopni radovat se i tehdy, když pro Ježíšovo jméno trpí příkoří.