Setkání pohledů

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Choreb. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Mojžíš se díval, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Řekl si: „Půjdu se podívat na ten zvláštní jev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal z keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj si opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, protože se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš řekl Bohu: „Hle, já přijdu k Izraelitům a řeknu jim: ‘Posílá mě k vám Bůh vašich otců.’ Když se zeptají: ‘Jaké je jeho jméno?’ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Řekneš Izraelitům: ‘Jsem posílá mě k vám.’“ A ještě řekl Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš Izraelitům: ‘Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám! To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení. ’“

Ex 3,1-8a.13-15

Pasáž o povolání Mojžíše na Boží hoře Choreb představuje „vizuálně“ velmi bohatou scénu. Vyprávění oplývá slovesy, která různým způsobem souvisí se zrakovými vjemy. Mojžíš se dívá na keř, který hoří plamenem, ale neshoří. Touží přijít podivné věci na kloub a rozhodne se: „Půjdu se podívat na ten zvláštní jev...“ Též Hospodin vidí, jak se Mojžíš přichází podívat, a v rozhovoru ho ujišťuje, že viděl bídu svého lidu v Egyptě a zná jejich bolesti.

Jako by se na Boží hoře zvláštním způsobem setkal Boží pohled s pohledem lidským. Jako by si Mojžíš s Hospodinem pohlédli vzájemně do očí. Vyprávění nám však dává vytušit, že nejde o výměnu pohledů dvou bytostí, které jsou si navzájem rovny. Hospodinův a Mojžíšův pohled se od sebe zásadně liší. Mojžíš se dívá, ale nevidí podstatu věcí a jejich příčiny. Ty mu zůstávají skryty. Hospodin se dívá a současně ví všechno o tom (o těch), na koho se dívá.

V příběhu čteme, že Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Jako by chtěl dát tímto gestem najevo, že se vzdává svého nároku všechno vidět, všechno poznat a všechno pochopit. Toto náleží jen Hospodinu.

Náš pohled může být pouze základem konstatování či hodnocení. Nic nového nepřináší. Pouze zaznamenává to, co už existuje. Hospodinův pohled je pohledem Stvořitele. To, na co se Hospodin zadívá, překypuje životem a požehnáním. Když se Bůh zadívá na člověka, povolává ho a pověřuje důležitým úkolem.

Umíme se podobně jako Mojžíš vystavit Hospodinovu pohledu, anebo chceme všechno vidět, všechno prozkoumat, všemu rozumět... do všeho strčit nos?