Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.
Gal 4,4-7
Liturgi@ on-life
Když apoštol Pavel psal slova o Božím Synu narozeném v plnosti času, nešlo mu o to, aby novými slovy a hlavně stručně převyprávěl starý známý vánoční příběh ospalým posluchačům, kteří se po probděné (či prohýřené) noci marně snaží soustředit . První čtení z liturgie prvního dne v občanském roce je úryvkem z poněkud ostrého dopisu, který Pavel adresuje křesťanům v Galácii. Poté, co ukončil své působení v této oblasti a odebral se do jiných krajů, totiž mezi Galaťany zavítali „noví“ misionáři a začali jim plnit hlavu „novým“ evangeliem. Podle nich bylo sice fajn, že Galaťané uvěřili v Krista, ale k tomu, aby mohli počítat se spásou, musí ještě zachovávat židovský zákon se všemi předpisy, které jsou jeho součástí. Pavel se nesnaží hrát si na diplomata. Tytéž Galaťany, které opakovaně nazývá Božími syny, se nebojí opakovaně označit za pošetilce (srov. Gal 3,1.3), protože neváhali vyměnit Kristovu plnost za prázdnotu zákona. My jsme samozřejmě oproti Galaťanům o tolik napřed, abychom se od Krista vraceli k nějakým dávno překonaným předpisům o jídlech, o obřízce a kdovíjakých dalších obřadech. Pokud je však Kristus pro nás pouze nějakým abstraktním symbolem lásky a dobročinnosti, která nás o Vánocích trochu rozněžní, pokud náš život není proniknutý reálným vztahem s živým Kristem, Božím Synem, který se v reálném čase skutečně narodil ze skutečné ženy, pak jsme stejně pošetilí jako tehdejší Galaťané.
2. neděle po narození Páně
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!“ Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.
Sir 24,1-4.12-16
Liturgi@ on-life
Ačkoli nelze od starozákonního svatopisce očekávat kompletní a dokonalou výpověď o Trojjediném Bohu ani o tajemství vtělení Božího Syna, přece můžeme v personifikované Moudrosti, o níž mluví autor knihy Sirachovcovy, alespoň v náznacích zahlédnout rysy tváře vtěleného Slova, o němž podává svědectví evangelista Jan. Od starozákonního autora slyšíme o chvále Moudrosti, jež je poslaná, aby přebývala uprostřed vyvoleného lidu. Také evangelista Jan svědčí o slávě věčného Božího Slova, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Avšak zatímco starozákonní text vede náš pohled velmi abstraktním směrem – k vznešenému příbytku na výsostech (viz Sir 24,7), k svatostánku a k slavnému národu, evangelium konkretizuje velmi přesně, kde máme tyto skutečnosti hledat. Tím slavným národem, v němž se usadilo vtělené Boží slovo, je zástup hříšníků na břehu Jordánu, kteří otevřeli svá srdce kázání Jana Křtitele (viz Jan 1,29). Vznešený příbytek a svatostánek Moudrosti naleznou ti, kteří zachytí svědectví o Božím Beránkovi, vykročí za ním, zeptají se ho: „Mistře, kde bydlíš?“, a pak přijmou jeho pozvání: „Pojďte a uvidíte (viz Jan 1,38).“
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.