Jedno srdce, jedna duše

Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.

A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám.

Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Sk 4,32-35

Liturgi@ on-life

Úryvek ze Skutků apoštolů o prvních věřících, kteří měli jedno srdce a jednu duši a všechno společné, už ze zvyku považujeme za klasickou idylku, která nám vlastně ani velmi nestojí za zamyšlení. „Hm, mohlo to být sice pěkné, ale i tak to už dávno takhle nefunguje.“ A ještě by se nám náhodou mohla v hlavě usadit myšlenka, že bychom se přece jen mohli s něčím rozdělit, či dokonce „ položit někomu k nohám“ něco z toho, na co máme vlastnické právo, a co pak?!

Je však pozoruhodné, že tento úryvek se čte právě na Neděli Božího milosrdenství. V evangeliu slyšíme, že Ježíš „ dechne“ na apoštoly svého Ducha a dá jim pověření (a zodpovědnost!) odpouštět hříchy. Samozřejmě, žádný problém. Vždyť to je přece jasné už malým dětem v náboženství, že apoštolové, resp. v našem případě jejich nástupci a jimi ustanovení „presbyteroi“ (starší, tj. kněží), jsou zmrtvýchvstalým Kristem pověřeni odpouštěním hříchů. Když se však právě v tomto světle podíváme na úryvek ze Skutků apoštolů, můžeme zjistit, že ta záležitost se společenstvím, které má jedno srdce a jednu duši a všechno společné, přece jen není až tak pasé. Pravdaže, není vůbec správné považovat uvedenou zprávu ze Skutků apoštolů výlučně za nějaký symbolický obraz a odsouvat ji někam do čistě duchovní roviny. Avšak trvat na tom, aby v současné společnosti všichni věřící prodávali pole a domy a dělili se o všechno, by asi bylo přinejmenším naivní. A proto, i když v případě současných věřících z různých důvodů (zatím nebo ještě) neplatí (či nemůže platit?), že prodávají pole a domy a stržené peníze kladou apoštolům k nohám, přece stále platí, že mají jedno srdce a jednu duši. Protože právě v případě odpouštění hříchů se zvláštním způsobem uskutečňuje slovo, že věřící klade apoštolům k nohám to, co je bytostně jeho (své hříchy a slabosti) a právě svátostným odpuštěním se jedinečným způsobem uskutečňuje i to, že se milost rozděluje podle toho, jak kdo potřebuje. A co je nejlepší, ona nezůstává pouze u toho, kdo je jejím primárním příjemcem, ale spočívá na všech. Právě proto, že věřící vždy měli, mají a budou mít jedno srdce a jednu duši. A ze stejného důvodu ani to nejtajnější zlo spáchané v koutku srdce nikdy není soukromým vlastnictvím, ale ubližuje celému společenství. A tedy, má-li být odpuštěno, musí se položit apoštolům k nohám. Stejně ani o tom nejskrytějším dobru nikdo nemůže říci, že je pouze jeho.

Někdo by mohl namítnout: „No, zjistili jste, že materiální solidarita je příliš bolavá, tak jste si to takhle hezky vyabstrahovali do duchovní sféry.“ Opravdu? Kdo skutečně prožívá každý osobní hřích jako ublížení celému společenství a vnímá v každé svátosti a liturgickém slavení, že je jedno srdce a jedna duše s druhými, musí nutně dorůstat k tomu, že se stále víc zříká i hmotných věcí, které vlastní, a dělí se s druhými. Jestli se k tomu nepřibližuje (ač i milimetrovými krůčky), znamená to, že si Boží slovo opravdu vyabstrahoval tak, že mu z něho nic nezůstalo.

© E-neděle
www.paulinky.cz
www.svatypavel.paulinky.cz


Příbuzné weby:
www.signaly.cz/neposeda
www.signaly.cz/annina