Doteky

E-vangelium on-life

Malomocný je člověk, který zůstává venku na opuštěných místech a nesmí vejít do města (srov. Lv 13,1-2.45-46), poněvadž je nositelem nákazy smrti. V závěru dnešního úryvku však vidíme Ježíše, jenž je nositelem života v plnosti, jak zůstává venku na opuštěných místech a  nemůže vejít do města. Jak došlo k této záhadné výměně pozic?

Situace je na první pohled velmi prostá: prosba malomocného – Ježíšův soucit – dotek – očištění... hotovo. Pro toho, kdo je Božím Synem a má moc i nad nečistými duchy (srov. Mk 1,1; Mk 1,27), přece nějaké očištění malomocného nemůže představovat žádný problém. Avšak pod povrchem této zdánlivě jednoduché situace se skrývá něco mnohem hlubšího. Moment Ježíšova setkání s  malomocným nám dává nahlédnout jakoby „přímo do hloubky Božích útrob“. Když slyšíme, že Ježíš měl s malomocným soucit, možná si řekneme: „No, samozřejmě, že měl soucit, vždyť malomocenství vypadá otřesně.“ Ježíšův soucit však není distancovaným konstatováním cizí ubohosti. Ten poněkud suchý výraz „ měl soucit“ totiž v originálu označuje hluboké pohnutí vnitřních orgánů, tak jako ho prožívá milující osoba, která vidí utrpení milované bytosti. Pocit, který asi zná matka, když se dívá na bolest svého dítěte. Je to totéž, co cítí otec z Ježíšova podobenství, když v dálce vidí zbídačelého syna, jak se mu vrací domů (viz Lk 15,20). Proto je jasné, že Ježíšův dotek není mechanickým mazáním vnějších nedostatků na způsob zmáčknutí klávesy „Delete“. Ježíšův dotek je pro člověka okamžikem hlubokého vnitřního znovuzrození, kdy se ten, kdo byl vyřazen ze společenství s druhými i ze života vůbec, znovu navrací do života. Ježíšův dotek nefunguje jako tlačítko „Delete“ i proto, že Ježíš „nemaže“ lidskou bídu „jen tak“, nezúčastněně. On ji odstraňuje tím, že ji bere na sebe. On sám zůstává venku na opuštěných místech, aby se člověk mohl radovat z přijetí do Otcova domu. On sám přinesl tu nejvyšší možnou oběť za naše očištění – oběť, která daleko převyšuje to, co nařídil Mojžíš, a je pro všechny tím nejdokonalejším svědectvím Boží lásky.

Kdo ještě nepochopil tento Ježíšův dotek, ať raději nikomu nic neříká. Mohlo by se totiž stát, že nebude hlásat životodárnou zvěst evangelia, ale pouze rozhlašovat a rozšiřovat nějakou divnou „mělibychologii“ o tom, co „bychom měli“ a co „bychom neměli“ dělat.

Jak se tedy pozná, zda jsme prožili a doopravdy pochopili Ježíšův uzdravující dotek? Pozná se to podle toho, zda se i my dokážeme „dotýkat“ svých bratří a sester tak jako Ježíš. To znamená mít soucit s jejich rozmanitou bídou – nejen někde v hlavě nebo na dálku, ale opravdu cítit jejich potřeby „ve svých útrobách“. Znamená to také dobrovolně přijímat „ opuštěná“ či „poslední místa“ (viz Lk 14,10), aby lidé odevšad cítili, že mají místo v našem srdci.