Být v příběhu

E-vangelium on-life

Dnes se náš zájem hned soustřeďuje na ochrnutého, jenž je otvorem ve střeše spuštěn do domu plného lidí shromážděných kolem Ježíše. Pochopitelně. Už jeho neobvyklý „vstup na scénu“ nemůže nevzbudit pozornost. Kromě toho, když slyšíme Ježíšova slova: „ Synu, odpouštějí se ti hříchy,“ asi těžko se ubráníme myšlence: „Hm, kdoví, co za hřišíska ten nešťastník napáchal, když Ježíš, který hned svým duchem pozná, co je v lidském v srdci, považuje stav jeho duše za tak urgentní, že úplně přehlíží ochrnutí, kvůli němuž toho člověka vůbec přinesli.“ Pak si však zahanbeně přiznáme, že ještě stále smýšlíme příliš pozemsky, a dáme Ježíši za pravdu v tom, že zdraví duše má vždy přednost před zdravím těla. Vzápětí „zahoříme spravedlivým hněvem“ vůči učitelům Zákona, kteří tentokrát sice přímo nevyrývají, ale moc jim k tomu nechybí. Ještě dobře, že Ježíš je zas parádně vypekl a exemplárně jim ukázal, že má moc odpouštět hříchy i  uzdravovat. Kdoví, zda poté, co ochrnutý vstal, vzal své lehátko a odešel, i oni dokázali konečně žasnout a velebit Boha jako všichni ostatní, nebo tam zůstali sedět stejně natvrdlí, jako předtím. Nám by se nikdy nemohlo stát, že bychom byli takto přibrzděni. My jsme sice něco takového ještě nikdy neviděli, ale je nám úplně jasné, kdo je Ježíš a o co mu jde. A už vůbec by nám nenapadlo pochybovat o tom, zda může odpouštět hříchy. S těmi potvorami – učiteli Zákona nemáme nic společného. Spíš ten ochrnutý, to je „náš člověk“. Alespoň po té duchovní stránce. No, nejsme sice na tom tak špatně, že bychom na své duchovní cestě nedovedli udělat ani krůček. Ani s tou hříšností to snad nebude až tak do očí bijící, že by nám to Ježíš musel takhle přede všemi... Vždy se však najde něco, co nás „ochromuje“, a tak můžeme na to lůžko ochrnutého položit i svoje bolesti, ať je Ježíš uzdraví...

Evangelista se však zmiňuje ještě o jedné skupině lidí, kteří však zůstávají v tichosti a nepovšimnuti. Jsou to ti čtyři, kteří ochrnutého přinesli. Zůstávají v pozadí jako vedlejší postavy, bez nichž se v podstatě každý v pohodě obejde. Nakonec jsou to ale oni, kdo to všechno způsobili! Ježíš totiž odpustil ochrnutému, když viděl jejich víru! Nic víc o nich nevíme a ani oni nic neříkají. Nestálo by však za to trochu se od nich naučit takové víře?

Ať nám vysvětlí, jak odkryli střechu kafarnaumského (pravděpodobně Petrova) domu, abychom i my svou pohostinnou láskou dokázali lidem odkrývat tajemství církve, která má být domovem pro všechny. Ať nás naučí, jak svou modlitbou i my můžeme spouštět potřeby bližních přímo před Ježíše. Ať nám poradí, jak i my můžeme dospět k takové víře, na základě které se i druzí dostávají k Ježíši, dosahují odpuštění, staví se na vlastní nohy a  velebí Boha.