Nedělní texty od Paulínek

Simeon a Anna

2. 1. 2009 11:01
Rubrika: Nezařazené | Štítky: z jedné vlny
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně...

Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.
Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

 
Viz Lk 2,22-40

 


E-vangelium on-life

 

O Svátku Svaté rodiny každoročně posloucháme, že Svatá Rodina je vzorem pro každou rodinu. „No jo,“ pokrčíme rameny, „ale u nich to holt fungovalo přece nějak jinak.“ Tak se alespoň uspokojíme tím, že z každé postavy „vypreparujeme“ jakousi abstraktní ctnost, o kterou budeme usilovat v nejbližší době (alespoň tak dlouho, kolik trvá cesta z kostela). A ti, kdo již, nebo ještě nežijí v rodině, si možná v duchu pomnou ruce: „Tak alespoň dneska se mě to až tak moc netýká.“

Evangelium však nepředstavuje kodex slušného chování, který nám někdo hodí na hlavu jako velkou knihu z vysoké police, abychom se „narovnali“. Boží Slovo působí spíš jako náznak svítání na obloze. Když ho člověk pochopí, rozběhne se na kopec a utíká z celé síly nikoliv proto, že musí, nýbrž proto, že chce z vyvýšeného místa vidět východ slunce a nasytit se jeho krásou. Podobně i událost z  jeruzalémského chrámu, o níž píše Lukáš, není popisem, jak má fungovat správná rodina, ale spíš zářivou ikonou, která v každém, kdo se na ni zadívá, vzbuzuje úžas a touhu nasytit se jejím světlem a vyzařovat ho i kolem sebe – nikoliv proto, že musí, nýbrž proto, že chce a že to jinak nejde. A  světlo této ikony je tak přitažlivé a intenzivní, že osvěcuje i ty, jejichž život se z různých příčin neodvíjí na osnově rodinných rolí.

Důležitými postavami této ikony jsou rodiče. Čteme o nich, že přinesli dítě Ježíše, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně, a že vykonali vše, co bylo obvyklé podle Zákona. Plnění Zákona v nás vyvolává přinejmenším pocit skličující všednosti, případně nudy. Ježíšovi rodiče jsou však plni údivu a v tom, co se ani zdaleka nepodobá slibným vyhlídkám do budoucna, čtou požehnání. Nu, my snad občas zahlédneme požehnání alespoň v tom, co nám klape, jak jsme si „nalajnovali“.

Simeon a  Anna nejsou příbuzní, ale přece z nich dýchá něco, co z nich dělá právoplatné členy Boží rodiny. Navzdory tomu, kdoví, zda spravedlivý a  bohabojný Simeon najde nějaké obdivovatele alespoň u těch dřív narozených. Nám v produktivním věku řeči o  propouštění, či dokonce o  služebnících neznějí aktuálně a naše oči raději vidí to, co nás baví, než to, co přináší spásu. Ale Boží sláva, a to dokonce před očima všech národů, přece nemůže být něčím, u čeho se umírá od nudy. Škoda, že podle smýšlení mnoha srdcí tkví radost ve věcích, které... no, škoda mluvit. Mimochodem, když jde o umírání (o němž se v společnosti mluvit nepatří), pouze milující oči v něm dokážou vidět propuštění ze služby a pozvání do radosti a  slávy Božího lidu.

Prorokyně Anna jakožto vdova a ještě k tomu v značně pokročilém věku dnes najde asi ještě mnohem užší okruh obdivovatelů. Kdyby měla alespoň nějakou zajímavou minulost, ale takhle...? A přece, jestli tato žena přišla právě v tu chvíli, když se v  chrámě zjevilo vykoupení Jeruzaléma, znamená to, že ačkoli je vdovou v pokročilém věku, její srdce je obdivuhodně bdělé a nepředstavitelně mladé. Nápadně připomíná „nejkrásnější z žen“ (viz Pís 6,1), která si v touze po svém milovaném povzdechla: „Kéž bys byl jako můj bratr, který sál z prsů mé matky! Až bych tě nalezla někde venku, políbila bych tě a nikdo by mnou pohrdat nesměl“ (Pís 8,1). Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene, však nemusí takhle povzdechnout, naopak, velebí Boha, poněvadž „ten, kterého tolik miluje“ (viz Pís 1,7) – její Bůh, se opravdu stal jejím bratrem – stal se člověkem. Ba víc, stal se malým dítětem, které saje z prsu lidské matky, takže nejen ona, ale opravdu nikdo se nemusí ostýchat projevit mu svou lásku. A nikdo se ji nemůže posmívat: „Kdeže je ten tvůj Bůh?“ (srov. Žl 79,10). Její milovaný Bůh je ZDE! Stal se opravdu jejím bratrem, stal se dítětem, které může vzít do náruče, a ještě víc, stal se chlebem, kterým se může sytit.

 

Čtení na dny sváteční... (2. díl příběhu s. Mariangely) ZDE


 

© E-neděle

www.paulinky.cz

www.svatypavel.paulinky.cz

 

 

Příbuzné weby:

www.signaly.cz/neposeda

www.signaly.cz/annina

Sdílet

Komentáře

vojtec ... Boží Slovo působí spíš jako náznak svítání na obloze. Když ho člověk pochopí, rozběhne se na kopec a utíká z celé síly nikoliv proto, že musí, nýbrž proto, že chce z vyvýšeného místa vidět východ slunce a nasytit se jeho krásou. ... to snad ani nepotřebuje komentář, už jen krásou téhle věty se chci nasytit :-)

Marie-B ...není co dodat....je to krásně napsané:-)<br />
děkuji :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka